„Kam?“, odpověděla jsem nevěřícně svému příteli Honzovi do telefonu na otázku, jestli bych s ním nejela o víkendu na rallye.

„Myslíš tu zábavu pro zbohatlíky, kteří už nevědí, co by dělali, tak spolu závodí v superdrahých autech na běžných silnicích a sem tam někoho přejedou?“ zavtipkovala jsem, ale v podstatě jsem o rallye opravdu nevěděla o moc víc, než co jsem viděla televizi.

„A kam vlastně?“ snažila jsem se takticky oddálit odpověď a vymýšlela možné výmluvy. „Nemám na koleji žádné věci na běhání po lese“.

„To vůbec není problém. Jede se to v Praze. Můžeš si vzít klidně podpatky.“ zavrhnul okamžitě moji námitku.

„V Praze? Rallye?“

„Jo, je to pražský Rallyesprint, taková akce na konec sezony.Jede se to na Strahově, žádné pole, žádný les.“

Horečnatě jsem přemýšlela, jak se z akce, na kterou se mi vůbec nechtělo, vyvléci. „Nezlob se, asi nepojedu. Mám hodně učení a potřebuji napsat seminární práci.“

„V osm vyrazíme a ve dvě jsme doma. Je to krátká rallye, stejně se dřív než ve dvě učit nezačneš, jak tě znám.“, smál se do telefonu a mně bylo jasné, že z akce, která mě vůbec nelákala, se jen tak nevyvléknu. Bezúspěšně jsem vyzkoušela ještě několik námitek, ale přítel byl evidentně připraven a na všechny našel pohotovou odpověď. Takže jsem s nevolí rezignovala: „Tak dobře, pojedu, ať vidím, co tě na tom tak baví.“

Ráno mě budí vytrvalé vyzvánění telefonu. Chvilku přemýšlím, co se děje a maně si vzpomínám na včerejší rozhovor. Sakryš, zaspala jsem. Rychle do telefonu slibuji, že jsem za chvíli dole. Naházím na sebe oblečení, rychle vyčistím zuby a kolejní schody berou cestou dolů po dvou. Provinile přibíhám k autu, naštvaný přítel taje pod mou pusou a vyrážíme směr Praha.

Celou cestu vypráví o Pechovi, Sýkorovi, Melichárkovi a dalších kandidátech na vítězství. Popisuje mi různá auta a celé to prokládá větami jako: „Uvidíš, jak se ti to bude líbit.“, „Budeš nadšená, že jsi se mnou jela.“ a podobně.

Cestou zastavujeme na benzínové pumpě, a zatímco se snažím dohnat snídani kafem z automatu, všímám si, že okolo mě postávající spolusnídající, oblečeni do bund s nápisy Škoda, Ford, VW a eWRC si povídají výhradně o tom, jestli vyhraje Pech, Sýkora, Melichárek nebo někdo jiný a jsou v podobné náladě, jako Honza. Překvapuje mě koncentrace fanoušků směřujících na Strahov už tak daleko od Prahy – netušila jsem, že jsou rallye tak oblíbené.

Za další půlhodinku parkujeme na Strahově a vydáváme se do servisu. Moji nesmělou připomínku, že je docela zima přítel suše okomentuje „No jo, tady vždycky. To je fuk, jsme na rallye, ne?“, a po chvilce dodá: „Dáme klobásu na zahřátí“, čímž moji náladu příliš nezlepší.

Dorážíme do servisu, kde už je hodně živo a v mumraji, který tvoří fanoušci, auta připravovaná na závod, jejich posádky i dívky rozdávající reklamní kalendáře, poprvé zapomínám na zimu a zjišťuji, že dnešní zážitek možná nebude až tak nudný, jak jsem se obávala.

Honza plní slib a s klobásou a svařákem je svět rallye přece jen o něco příjemnější. Prodíráme se k servisu Pecha, pozorujeme hemžení u Dohnala, který jede s Fordem Focus WRC, jak mě přítel poučí. Nejvíce obdivuji krásné Porsche, i když moc nechápu, proč se někdo tak krásné auto snaží rozbít při závodech. Asi na těch zbohatlících něco bude mudruji v duchu, ale pak procházíme kolem skromného servisu historických aut a já beru svoji připomínku zpět. To musí být opravdoví nadšenci, pomyslím si při srovnání jejich stanoviště s těmi nejbohatšími týmy a rozhoduji se, že jim budu fandit. Přítel je evidentně ve svém živlu, chvilku postojíme u servisu Melichárka, pak hned zase běžíme k Valouškovi, se mnou se moc nebaví a vypadá trošku v tranzu. Potkáváme několik jeho známých a pak najednou jako by mávnutím kouzelného proutku začínají burácet depem motory, proud diváků se zrychlí, přítel mě popadne za ruku a rychlým tempem vleče ze servisu. „Jdem si stoupnou k trati, ať něco vidime“, vysvětluje a já za ním klopýtám a v duchu začínám na onu paní jménem rally žárlit. Všiml by si vůbec, kdyby mě v tom davu ztratil?

Po několika dohadech s pořadateli, kteří nás ze servisu nechtějí pustit, se nám nakonec podaří zaujmout místo v pravotočivé zatáčce a já se ptám, jestli je to bezpečné a nehrozí nám nebezpečí – přeci jen se trošku vrací obavy způsobené mainstreamovými médii, které rallye s oblibou líčí jako krvavou zábavu.

„Neboj, chodím na rally od čtyř let. Nevzal bych tě nikam, kde by se Ti mohlo cokoliv stát“ dostávám pusu. Na chvilku mě to uklidní, jenže skoro v ten samý moment se blíží auto s puštěnou houkačkou a já se lekám, že už se někde něco stalo. Přítel mě ubezpečuje, že se nic nestalo, to je předjezdec, který uzavírá trať, budou celkem tři a teprve až dojezdí, bude se startovat naostro.

Předjezdci krouží po trati a mě se zmocňuje zima. Honza mi vysvětluje, že teď se pojede takzvaná rychlostní zkouška a na té samé trati se následně pojedou ještě další tři. Jímá mě hrůza: pozorovat předjezdce mě moc nebaví a vůbec netuším, proč bych tu v té zimě měla civět čtyřikrát na to samé. Sice se mi dostává ujištění, že na další „erzetu“ (začínám si připadat jako znalec) se půjdeme podívat na jiné místo.

Z myšlenek mě vytrhuje ostrý zvuk vytočeného motoru. K zatáčce se blíží velkou rychlostí modrobílé auto a já podvědomě udělám krok dozadu – rozdíl v rychlosti proti předjezdcům je obrovský. Připadá mi, že tohle musí skončit havárií, ale auto se snadno prosmykne zatáčkou a na rovince prudce vyráží vstříc dalším metrům závodu.

„To byl Pech, Plzeňák“, upozorňuje mě přítel a hned se otočí na druhou stranu a začne diskutovat s naším sousedem u „mlíka“ (páska sloužící k označení trati, teď už jsem opravdu znalec), že to „Vencovi nějak nejede“. Nez se stačím trošku vzpamatovat, řítí se do zatáčky další auto, a i mně se zdá, že je rychlejší, než náš plzeňský krajan. Závod nabral na tempu, auta se kolem nás míhají v pravidelných intervalech. Někdy dojde i k předjíždění pomalejší posádky tou rychlejší, párkrát se objeví kouř od pneumatik. Moje počáteční snaha hledat ve startovní listině, kdo kolem nás právě projel, bere za své, ale některá auta si přeci jen pamatuji, Kostka, Melichárek, Dohnal, krásné Porsche. Když odjedou ti nejlepší, začíná se tempo trošku zpomalovat, ale než se začnu nudit, přijíždí první „historici“. Sice je vidět, že novější auta jsou rychlejší, ale posádky historiků nahrazují technický handicap svým nasazením a někteří jedou vyloženě pro diváky, takže je stále na co se dívat.

Sotva projede poslední auto, vyrazíme přes servis na jiné místo. Cestou si kupujeme svařák a mně se rallye začíná docela líbit. Počáteční obavy z nekonečně nudně stráveného dopoledne jsou ty tam.

Pechův minik stale stávkuje, takže na obhajobu vítězství to asi nebude. Honza sleduje výsledky na mobilu, takže víme, že na vedoucích místech jsou Melichárek, Kostka a Dohnal a podle toho to taky vypadá na trati, všichni jedou hodně rychle. Atmosféru zlehčuje pořadatel, marně bojující s dlažební kostkou uvolněnou z dlažby – jako dlaždič by se uživil pouze, co se verbálního projevu týká.

Po druhé zkoušce nade mnou zima přeci jen začíná vítězit, a tak jdeme na čaj do stanu s občerstvením. Přítel mě v něm nechává a jde se podívat na třetí zkoušku, zatímco já se jdu podívat na výjezd ze servisu. V kolečku připomínajícím cirkusovou manéž zahřívají závodníci v divokých smycích pneumatiky – a hlavně dělají show pro diváky. Po chvilce se jdu podívat na servis prvních posádek, které už mají třetí erzetu za sebou a chvilku pozoruji „cvrkot“. U Pechů už ví, že nevyhrají, ale i tak tam panuje relativně dobrá nálada. Než se naději, blíží se Honza. Je zmrzlý víc než já, přece jen v servisu tolik nefouká.

„ Tak co, vydržíš ještě jednu?“ ptá se a já odpovídám, že jasně. Z výsledů se dozvídáme, že vede těsně Melichárek o necelou sekundu před Kostkou, to si přece nemůžeme nechat ujít. Jdeme ke startu a sledujeme, jak startér pouští nové závodníky „do zad“ těm, kteří už jsou na trati. Bohužel zrovna u Dohnala, který bojuje o první místo se mu to moc nepovede a pouští jej do zad pomalejšímu soupeři. Dohnala tak čeká boj o předjetí a určitě na Melichárka ztratí. Přítel zuří: „Takhle zkazit krásný souboj.“ vzteká se. „To je rallye.“ uklidňuji ho jako zkušený rallye fanda a oba se tomu zasmějeme.

Dohnal nakonec opravdu ztratil a před posledními dvěma erzetami, které jsou krátké a spíš pro pobavení diváků, má šance víceméně minimální. Naposledy procházíme servis, ještě jeden čaj a vyrážíme zpátky na Plzeň. Cestou se dozvídáme konečné výsledky: 1. Melichárek, 2. Dohnal a 3. Kostka.

Pechovi v boji o další vítězství zabránilo trucující auto a skončil až šestnáctý.

Co se mě týče, odvážím si z rallye spoustu nových zážitků a také jsem změnila názor na něco, co jsem dosud znala jen ze sportovních zpráv. Zjistila jsem, že o bezpečnost fanoušků je na závodech postaráno a jediným nepřítelem jsou jim rozmary počasí. Když ale prokáží odolnost, dostane se jim napínavé podívané, při které není nouze a vzrušující okamžiky, a která jistě stojí za to. A já už se teď počítám do jejich řad.