Václav se pohybuje kolem rallye od svých dětských let, protože jeho otec je dlouholetým jezdcem rallye a majitelem závodního týmu ZOFI Blatná. Když Václav splňoval podmínky pro možnost účasti v rámci Poháru mládeže, tak o této možnosti přemýšleli, ale nakonec z toho sešlo.

Profil Václava Stejskala juniora na eWRC-results.com

Aktivně se tomuto sportu začal věnovat krátce poté, co získal řidičský průkaz a jeho prvním závodem byla, v roce 2008, IC West Historic Nostalgie Rallye, kdy se posadil na sedadlo spolujezdce jeho otec. Tato rallye nebyla náročná délkou a jevila se jako perfektní pro první závod, kde by mohl získat zkušenosti. Svůj první závod ve své kariéře nedokončil z důvodu havárie, která mu přinesla velké ponaučení pro další ježdění.

Ve své krátké motoristické kariéře se zúčastnil celkem osmnácti závodů  a v roce 2015 se stal vítězem MMČR ve třídě 8 a obsadil 10. místo ve skupině 2WD.

Byl jsem se podívat na hokejovém utkání Rally Ice Tour a zde jsem Václavovi položil několik otázek.

Václave, vím, že Tvým prvním spolujezdcem byl tvůj otec. Byl i Tvým rádcem v začátcích? Jak se mu dařila role spolujezdce?

Mým rádcem byl samozřejmě můj otec. Naučil mne rozpis i samotné řízení. Je mým jediným rádcem i v současné době, nicméně každý máme trochu jiný jízdní styl a i rozpis nám občas úplně nesedí. Role spolujezdce mu evidentně příliš nesedla, ale přínosem pro mne bylo hlavně najíždění první soutěže, kdy mi taťka vysvětloval vše ohledně rozpisu, jízdy a systém závodů.

Co Tě zaujalo na tomto sportu?

Rally je velmi náročný sport, člověk se musí hodně snažit, aby mohl vůbec závodit. Pokud se ale závod podaří, je radost o to větší. Zároveň jde o sport, který přináší velkou dávku adrenalinu. A nejspíš i proto je celkem návykový.

Kdo je tvým rallyovým vzorem?

Dlouhodobě se zabýváme vozy z dílen Renault Sportu, jejichž hlavní ikonou asi navždy bude Jean Ragnotti. Mým vzorem je právě tento legendární pilot.

Tvojim prvním závodem byla IC West Historic Nostalgie Rallye, kterou jsi z důvodu havárie nedokončil. Co bylo důvodem havárie?

Bohužel hned asi v páté zatáčce první RZ jsem byl mimo ideální stopu a auto se svezlo na vytahaném bordelu. První krizi jsem nějak umotal, ale potom jsme trefili betonový patník, což znamenalo rychlý konec závodu. Kvůli brzkému ukončení jsem získal méně zkušeností, než jsme doufali.

V roce 2009 není zápis Tvého jména v žádné startovní listině. Co bylo důvodem, že jsi vypustil z programu tuto sezónu?

Těch důvodů je více. Jedním z nich je událost z prvního závodu. Dále jsme dodělávali novou dílnu, kde jsme trávili hodně času. Rovněž jsem v tomto roce maturoval a nastupoval na práva do Brna. Na závodění už čas nezbýval.

V následujícím roce jsi odjel dva závody jako spolujezdec a dva jako jezdec. Proč jsi zvolil tuto variantu?

Tato varianta se tak nějak nabídla sama. Taťka sháněl spolujezdce, já měl licenci a navíc jsem se mohl lecčemu přiučit přímo na sedadle spolujezdce. Spolupráce nám fungovala velmi dobře, řekl bych, že dokonce daleko lépe, než když jsme měli opačné role. Na konci sezony se opět jel Kramolín, tedy závod, na kterém jsem dal dva roky zpátky ránu. Auto nebylo ještě den před startem připravené, nicméně jsme jej dali dohromady a já se opět vyrazil svézt. Tentokrát to dopadlo o moc lépe, dojeli jsme až do cíle. Druhý závod, kdy jsem řídil, byla opět spíše shoda náhod. Na Rally Show Erpužice jsme pronajímali týmové Clio, vzali jsme tedy i Logana a já odjel pár dalších kilometrů.

Jako jezdec jsi začínal s Dacií Logan a později se Sportem. Co rozhodlo o přestupu na auto vyšší třídy a jak probíhalo seznámení s tímto autem?

S Loganem jsem jezdil velmi rád, auto je velmi čitelné, spoustu věcí odpustí a provozní náklady jsou přijatelné. Na Clio jsem přešel především z toho důvodu, že ve třídě 10, kam Logan spadá, nebylo prakticky s kým závodit. Pokud byly na startu dvě posádky, byl to úspěch. Časem jsme s ním zajížděli i poměrně dobré časy, tak jsme dospěli k závěru, že je na čase se posunout dál. Volba padla logicky na Clio, protože těmito vozy se zabýváme dlouhou dobu. V roce 2014 jsme plánovali celou sprintovou sezonu, nicméně kvůli úrazu jsem nemohl závodit, tak jsme odložili i stavbu auta. V červenci jsem dostal od doktorů zelenou, auto jsme postavili a odstartovali s ním na domácím Pačejově. Auto jsem si otestoval asi jen na 10 km, na víc nezbyl čas. Při závodě nám bohužel praskl držák motoru. Do cíle jsme přesto dojeli, na třetí místo ve třídě jsme ztratili pouze 4,2s. Dalším závodem pro nás byl Vsetín, kde jsme obsadili druhé místo ve třídě. Nově postavené auto jsme však z důvodu koupě nového Clio R3T po sezoně prodali a letošní sezonu jsem absolvoval s Cliem Ragnotti, které je přeci jen trochu odlišné. Ani seznámení s tímto vozem však nebylo optimální, před Rally Šumava jsem s ním odjel potmě asi 20 civilních km, na „osahání“ auta.

V závodech jsi vystřídal několik spolujezdců. Jak a v čem vidíš rozdíl ve změně spolujezdce.

Spolujezdce jsem střídal hlavně z toho důvodu, že o tom, které závody se pojedou, jsme většinou rozhodli na poslední chvíli, když zbyl čas a peníze. Proto jsme hledali vždy někoho, kdo byl volný a ochotný si ke mně sednout. Největší odvahu prokázal určitě Ivoš Vybíral. Sedl si ke mně i přes to, že jsme se vůbec neznali, já neměl prakticky nic odjeto, ale už jsem dal ránu. Nejvíc jsem toho zatím odjel s Petrem Glösslem a se Standou Viktorou mladším. S Peťou jsme si hrozně sedli, v autě byla obrovská pohoda a byli jsme vždycky tak nějak na stejné vlně. Peťa má navíc velmi dobrý cit pro čtení mého rozpisu. Standa je vždy pečlivě připravený, závodům věnuje spoustu času. Se závoděním má dlouholeté zkušenosti, startoval již ve více než sto závodech a to v autech nejrůznějších specifikací. Je také velmi zdatný mechanik, což se hodí v případě technických problémů. S oběma se vždycky velmi rád svezu. Standovi, Peťovi a dalším spolujezdcům, kteří se mnou odjeli nějaký závod, bych tímto chtěl velmi poděkovat za to, že ve mne měli důvěru.

Pro rok 2015 se na horké sedadlo posadil Stanislav Viktora, napadlo by tě po prvním závodě, že by jste mohli společně dosáhnout mistra MMČR ve třídě 8?

Po prvním závodě mi to tak trochu blesklo hlavou, nicméně před závodem mi to vůbec nenapadlo. Konkurence ve třídě byla velká, na závodech chyběl taťka, který odjel na premiérový závod našeho nového Clia R3T do Polska, já jel svůj první závod velkého mistráku, s pro mě novým autem, poprvé potmě.. Cílem bylo neublížit autu a odjet celý závod. Vyhráli jsme hned první rychlostku a nakonec i celý závod. To jsem vážně nečekal.

Jezdil jsi volné závody, potom pohár ČR, přestoupil jsi do MČR Sprintrally a jezdíš MMČR. Jaký vidíš rozdíl mezi těmito závody jak v pořadatelské činnosti, tak v kvalitě soupeřů a náročnosti tratí?

Z hlediska pořadatelské činnosti je obrovský rozdíl mezi volnými podniky a Pohárem ČR. Pak už takový rozdíl není, spíše se to liší závod od závodu. Třeba Pačejov je perfektně zvládnutý, řekl bych, že lépe, než některé velké podniky. Ale ono je také rozdílné připravit sprint a velký závod. Totéž platí pro náročnost tratí. Co se kvality soupeřů týče, je to hodně nevyzpytatelné. Často to závisí na kvantitě. Například v předloňském roce byla v MMČR třída 8 velmi málo obsazená, loni patřila pokaždé k nejpočetnějším. Kvantitativní navýšení je patrně důsledkem koncepčních změn Autoklubu ČR. Díky nim jsme se nakonec i my rozhodli startovat ve velkém mistráku. Pro mne zatím platilo, že kvalita soupeřů se zvyšovala směrem k velkému mistráku, ale i v Rallysprint Sérii startovalo loni v naší třídě několik velmi kvalitních jezdců.

Véno, čeho by jsi chtěl v tomto sportu dosáhnout?

Rád bych jezdil s konkurenceschopným vozem na nejvyšší úrovni, na kterou budu výkonnostně stačit.

Mistrovský titul ve třídě 8, jakou třídu má naplánovanou nový mistr pro letošní rok a jeho sen o použité rallyové technice?

Třída zatím není rozhodnutá, v současné době připravujeme plány do budoucna a uvidíme, co se podaří. Mým snem je svézt se s někdy velkým KITem, třeba Cliem MAXI. To je pro mne symbol perfektního závodního auta.