Etapa 3: No Afrika přece

Nejsem v Africe poprvé a některé věci už přešly ze stavu údivu anebo zájmu do normálu. Prostě některé skutečnosti nevnímám tak ostře a na druhou stranu mě jiné zaujmou více než tomu bývalo dříve zvykem.

Toto jsem si plně uvědomil dnes když jsem se Jardy Valtra po dojezdu do cíle zeptal, jaká byla etapa. Čekal jsem již naučené „byla to težká rozbíječka, ale auto drží… “. Namísto toho jsem uslyšel. Super. Dneska bylo všechno. Hory, údolí, duny, průjezdy brodů. Pomáhali jsme Mírovi Zapletalovi, když zapadl, sami jsme chvíli bloudili, vícekrát jsme skočili tak, že celou váhu vozu absorbovalo jedno z předních kol a já nevěděl do poslední chvíle, zda pojedeme bokem nebo se Tatra srovná ve směru jízdy. Prostě super etapa. Má odpověď byla „No to je Afrika přece“ a v tu vteřinu jsem si uvědomil opravdovou skutečnost. Tak etapy opravdu vypadají a zvykl jsem si na to a jsem rád, že když René Metge říká „dnešní etapa bude pro závodníky opravdu nádherná a užijí si ji“ tak nemluví do větru a je to potvrzeno z více stran.

Samozřejmě na stovkách kilometrů etapy dochází i k obtížím. Několikerý nebezpečný skok jsem již zmínil. Filip Škrobánek v závodní posádce, přes tři sta kilometrů dohušťoval pneumatiku, než to vzdala úplně a musela být v etapě vyměněna. Prostě i to k závodění patří.

Mimochodem, pohmožděná ruka z první etapy, se Mírovi Zapletalovi trochu lepší. Stále však řídí jen levačkou a zavázanou pravačkou řadí. Obdivuhodné.

Další drobnou záludnost nám uchystali pořadatele spolu s teamem Kamaz. Ruský pilot Kuprianov měl v etapě poruchu, pravděpodobně na kardanu. Posádka dojela do cíle etapy o téměř dvě hodiny za námi. Jistým překvapením byl následně fakt, že Kuprianov zítra startuje do etapy před Jardou Valtrem.

Startovní pořadí na nový závodní den, se určuje podle dojezdu toho předchozího. Podle této logiky by Kuprianov měl startovat až mezi posledními. Rusové využili, dle mého názoru, trochu jinak myšlené pravidlo, kdy z bezpečnostních důvodů, mohou pořadatele na písemnou žádost posunout posádku, která by startovala na chvostu závodního pole dopředu. A to se právě dnes stalo. No nezbyde Jardovi než ho opět na trati předjet.

Mimo závodní tempo, jsou dalším takovým postřehem reakce lidí, kteří jsou v Africe prvně, na život místních lidí. Zahalené ženy, nesoucí na zádech ohromné vaky, plných palmových listí na otop. Domy, ve kterých místní žijí, pasáčky dobytka a intenzívní a tažný život oslů.

Já si všímám ohromného stavebního boomu. Silnice se de staví neuvěřitelným tempem. Kde minulý rok byl pruh asfaltu stěží na jedno auto s nezpevněnou krajnicí je letos příjemná silnice evropského stylu. O rozmachu mobilní komunikace se už ani nemá cenu zmiňovat. Co však zůstává neměnné je chovaní dětí v místech, kde závod projíždí. Už jsme mimo turistické oblasti a David Janoušek, náš fyzioterapeut, má nutkání mávat na dětí, kteří na první pohled mávají jemu. Brzy pochopil, že ho radostně nezdraví, tak jak bylo zvykem na Dakaru v Jižní Americe, ale chtějí, aby zastavil a dal jim cokoliv, od tužky, přes jídlo až po cokoliv, co máme. Zde má vše cenu, i to o čem si myslíme že žádnou nemá. Zde dole u města Assa už po nás i občas děti hodí kámen. Prostě tak to zde chodí.

Co však musím pochválit je ovoce na trhu. Je jedno zda si koupíte mandarinky nebo jablka. Vše chutná velmi dobře a je čerstvé, však to zde přímo roste, a ještě k tomu se dá popovídat s místními. Jak jsem zmínil, už jsme mimo turistickou oblast, a tak potkáte normální lidi, kteří ve vás hned nevidí kasičku na peníze. Co však stále funguje zde je islám. Prakticky všechny ženy a dívky mají zahaleny vlasy nebo celý obličej a snaží se nevyvolávat naši pozornost. Na přímý pohled nebo úsměv jsou rozdílné rekce. Buď úsměv opětují a pak se rychle otočí, aby je nikdo neviděl nebo naopak se zatváří jako kakabus a otočí pohled hned. Kluci jsou oblečení jako na planetě Naboo z Hvězdných Válek. Je zde zima a hodně z nich nosí splývavý oděv s kapucí. Takže vypadají jako dobře oblečení trpaslíci. Fotograf Petr Lusk teď slíbil, že pořídí a pošle nějakou fotku.

Děkujeme za přízeň a z bivaku v Assa pozdravujeme.

Vojtěch Morávek ml.

Etapa 2: Hranice s Alžírem.

Noc na úpatí Atlasu byla studená a mrazivá. Nudil bych prostým výčtem vrstev, co jsem si na sebe oblékl. Lepší je zmínit skutečnost, že ráno jsem měl na stanu jinovatku a pobavil nás pohled na piloty vrtulníků, jak se škrabkou na led škrábou námrazu z čelních oken svých helikoptér. Ještě dnešní bivak bude asi studený a pak se uvidí, jak moc noci na Sahaře budou krušné. Přes den je aktuálně v okolí města Zagora 14 stupňů celsia a už se vážně těším o pár set kilometrů níže na kraťasy a tričko. Tedy na Západní Saharu a do Mauretánie.

Závodní etapa pohledem navigátora Rosťi Plného byla plná kamenů a prudkých sjezdů a velmi pečlivého čtení roadbooku. Marocké kamenité pláně mají jednu hodně nebezpečnou věc. Vymletá koryta od prudké vody, které jsou z úrovně řidiče prakticky neviditelné. Vypadá to asi takto. Jedete po rovině, kterou neznáte maximální rychlostí 150 km v hodině a během chvíle stojíte na brzdě neb těsně před vámi se objeví metrový schod do koryta. Bez pečlivého čtení roadbooku – ani nemyslet jak hodně široko a daleko by se dalo auto rozházet po poušti. U Merzougy byly duny. Tam jsou skoro vždy. Spíše, než by tato písčitá část měla rozhodovat, tak je to více o to udělat marockou část závodu atraktivnější. Důležitější je fakt, že slov pilota Jardy Valtra jedeme na hraně aktuálních možností a je dobré vidět že tlačíme na Kamazy už od prvních chvil. Vím, že rozhodující etapy jsou před závodní posádkou, směr a rychlost máme dobrou.

Jinými slovy druhá epata se vydařila a Jarda Valtr dovedl tatru Bonver o dvě příčky výše v celkovém pořadí osobních aut a kamionů na devátém místě. V kategorii kamionů je na druhém.

Včera jsme cestou z Nadoru projížděli zemědělskou krajinou s hustým osídlením. Dnes závodníci odjeli, etapu vedoucí u hranice s Alžírem a my v asistenčních vozidlech projíždíme přes turistická centra Merzouga a Zagora. Maroko je bezpečná krajina, dá se zastavit a nakoupit na trhu, půjčit si auto nebo velblouda a podívat se na chvilku do pouště. Pokud Vás toto zajímá tak si vyberte jedno z těchto míst a zajeďte si sem na dovolenou. Nebudete zklamáni ani z hotelů ani z atrakcí. I pisečné duny jsou zde opravdu hezké, žluté a poměrně velké. Možná jako bonus si sebou odvezete „pravý berberský“ koberec. Nicméně pro nás Sahara začne až v okolí Mauretánského Agadiru. Nejde však nepsat o místních lidech. Kdo byl v Africe tak ví, že je zde hodně dětí a ty převažují všude kde je alespoň malinko větší osídlení. Lidé jsou vidět i na místech kde bychom je mi Evropani nečekali. Místní velmi brzy zjistili, že kolem projíždí kousek závodu a pokřikují na posádku a snaží se zaujmout aby něco dostali. Bohužel jich je přes příliš. I letos máme sebou nějaké hračky a pastelky. Ty však jsou až do Mauretánie. Mám pocit, že tam je potřebují více. Dalším zajímavým úkazem, který Evropan nezná jsou lidé jdoucí od „támhle-tam“. Příkladem je být okolní krajina, kterou projíždíme. Kamenitá poušť s občasnými lávovými pruhy, co jsou již ale hodně narušeny erozí rozhlehlá kam oko dohlédne. Pokud však trochu pozorujete okolí zahlédnete jednotlivce jdoucí zdánlivě od horizontu k horizontu, bez toho aby v jeho viditelném okolí bylo nějaké stavení nebo známky života.

Dalším takovým aspektem života v Africe je již i zde viditelnější chudoba obyvatel i přes to, že země jde nahoru jak po stránce infrastruktury nebo mobilního pokrytí. Mimochodem místní předplacena SIM karta s 2GB internetem vyjde na 50 dirhamu. Převod měny nechám na Vás.

Zítra závodní posádku čeká třetí etapa dlouhá 433 kilometrů. V žargonu závodních posádek se nazývá pořádná rozbíječka, tedy kamenitá poušť, koryta a to vše okořeněno africkým nádechem vojenských stanovišť. Rychlostní zkouška zítra povede stále kolem hranice s Alžírem, a tak je potřeba opravdu hlídat cestu a být stále v Maroku.

Z bivaku Tagounite

Vojtěch Morávek ml.

Bonver Dakar