V rámci reprezentace České republiky odstartoval v barvách nově vzniklého ACCR Czech Teamu. Premiéra na soutěži evropského šampionátu se povedla – s Honzou Hlouškem skončili na třetím místě v hodnocení juniorů U27. Cesta na pódium byla ale trnitá, více se dočtete v následujícím rozhovoru.

Azorské ostrovy vynikají především překrásnou krajinou. Jak na Tebe působil tento nepřehlédnutelný aspekt?

Krajina na Azorech je opravdu okouzlující. Často se závodí v místech, kam by se člověk jinak jen těžko podíval. V průběhu sobotní etapy jsem měl pocit, že závodíme doslova v pralese. Všechno je zelené, podél silnic jsou místo kopřiv rozkvetlé květiny, o kus dál se zase na každém rohu pase stádo dobytka. Každopádně když má člověk štěstí na počasí, nabízí se mu úchvatné scenérie. Během seznamovacích jízd jsme štěstí měli a pár minut jsme pohledům do krajiny obětovali.

Jak probíhaly seznamovací jízdy? Kterým vozem jste na Azorech najížděli?

Seznamovací jízdy jsme absolvovali půjčeným Renaultem Clio a byly časově poměrně náročné. Začínali jsme vždy brzo ráno a končili až k večeru. Následovaly většinou ještě oficiality, jako třeba týmové focení, a tak času na práci na rozpisu, potažmo na spánek, mnoho nezbývalo. Napsat si kvalitní poznámky na dva průjezdy je při prvním startu na takovéto soutěži opravdu těžkým úkolem, zvlášť když zkušeností s šotolinou mám zatím poměrně málo.

Hned od začátku soutěže bylo jasné, že udávat tón bude tovární tým Opelu. Čím to, že ostatním soutěžícím ujížděli o parník?

To se mi těžko posuzuje. Jejich soutěžní techniku osobně neznám, je to ale přeci jen tovární tým. Každopádně jely obě posádky od začátku svou vlastní soutěž. Chris Ingram startoval na Azorech již po několikáté, takže jeho rychlost mě nepřekvapila. Tu jsem čekal i u Jariho Huttunena, je to Fin a na šotolině vyrostl. V těžkých podmínkách byl ale Chrisovi více než rovnocenným soupeřem a za to si zaslouží velké uznání.

Rychlostní zkouška Sete Cidades je známá pro svoji jedinečnost, když vede po úpatí sopky. V minulosti zde ale probíhaly i protesty jezdců, kteří mluvili o nebezpečné části trati a dožadovali se zkrácení vložky. Jak na Tebe tato kultovní zkouška působila?

Pokud vím, tak ke zkrácení zkoušky skutečně došlo a o jeden z hodnotných úseků jsou tak už několik sezón účastníci bohužel ochuzeni. I tak je ale nádherná a neuvěřitelně těžká. Často se na ní díky převýšení mění rytmy a když zrovna nestoupáš nebo prudce neklesáš, znamená to, že máš nejspíš po obou stranách strž. Zvýšené nebezpečí jsem ale nevnímal, dokonce si myslím, že na jiných tamních RZ by se našla záludnější místa.

Na předposlední RZ úvodního dne jste měnili kolo. Nešlo to rychleji než za cca 4 minuty? :-)

S Honzou výměnu kola pravidelně trénujeme a jsme schopní to zvládnout za minutu a půl – takže ano, šlo. Jak to tak ale někdy bývá, člověk se na něco připravuje a v praxi to pak bývá jiné. Trefili jsme v poměrně velké rychlosti kámen ve vyjeté koleji a mysleli si, že máme defekt, na kterém bychom za normálních okolností dojeli do cíle RZ. Vibrace ale po několika stech metrech vyústily v rozlomení ráfku. Nakonec se ukázalo, že pneumatika náraz dokonce vydržela. Auto se zastavilo uprostřed zatáčky v prudkém stoupání a vyměnit tam kolo nebylo ničím snadným. Pořadatel byl daleko a tak jsme i za námi startující posádku museli korigovat my. Zbytek kola s pneumatikou byl navíc zapříčený o brzdič a zavěšení, takže mi chvíli trvalo, než se mi ho podařilo z podběhu vyprostit.

Tady by se tedy hodilo pochválit značku Pirelli! První den jste dokončili na 4. místě v juniorech U27. Bylo v tu chvíli cílem posádky tuto příčku udržet až do cíle?

Aleks Zawada na třetím místě nebyl příliš vzdálený a bylo nám jasné, že v tak těžké etapě se může přihodit cokoliv. Věděli jsme, že bychom dovedli zrychlit, ale vzhledem k obtížnosti etapy a panujícím podmínkám, bylo hlavním úkolem zbytečně neriskovat a držet se na trati. Může se to někomu zdát jako nepříliš závodní přístup, ale kdo ví, jak sobotní RZ vypadaly, bude se mnou souhlasit, když řeknu, že i samotná jízda na jistotu se stala pro všechny obrovskou výzvou, kterou ne každý zvládl. Na konec, ani my jsme to nezvládli bez ztráty kytičky.

Určitě narážíš na to, že jste druhý den začali ztrátou 5 minut na RZ Graminhais. Co se přihodilo?

Start RZ byl skoro v tisíci metrech nad mořem a díky husté mlze byla viditelnost tak maximálně na 15 metrů. Za těchto podmínek jsme ani trochu neriskovali, přesto jsme nedlouho po startu v místě, kde už byla viditelnost poměrně dobrá, sklouzli v malé rychlosti mimo trať. Honza mi přečetl navazující zatáčku o zlomek času později a už se mi nepodařilo to vybojovat. Přistáli jsme na hliněném valu, odkud se zdálo nemožné vyhrabat se zpět. Na pomoc přiběhl jen jeden pořadatel, který ale k naší smůle jen vytáhl telefon z kapsy a pustil se do fotografování. Honza ho ale dotáhl k autu a s jeho pomocí se nám podařilo auto nakonec vyprosit. I vzhledem k tomu, že jsem dlouho nemohl natočit motor, jsme i zde přišli o hodně minut. Panovaly opravdu těžké podmínky, trať sama o sobě měnila rytmy, povrch byl co kilometr jiný. Když se do všeho vložila hustá mlha, bylo k chybě neustále blízko. A to jak ze strany jezdce, tak i spolujezdce. Honzovi jsem tedy nic nevyčítal, jak už jsem řekl, byla to pro nás obrovská škola v mnoha ohledech. Dopadlo to naštěstí dobře a v závodě jsme mohli pokračovat.

Do cíle jste stihli předjet Turka Banaze a o prvenství se havárií připravil chráněnec Marcuse Grönholma – Jari Huttunen – a vy jste tím pádem poskočili na třetí místo. To na první závod určitě není špatné, ale jak Tě znám, Tvůj komentář k celkovému výsledku, bude spíše kritický…

Třetí místo je pro nás skvělým výsledkem a kdyby mi jej před závodem někdo nabízel, asi bych ho bral všemi deseti. Přeci jen to pro mě byl třetí start na šotolině a navíc Lausitz ani Waldviertel nemají s Azory mnoho společného. Určitě bych si vyčítal, kdybych se o zkušenosti z této soutěže připravil nějakou chybou pramenící z přemíry snahy a podle toho jsme k soutěži také přistupovali. Když vše fugovalo a cítili jsme se s vozem na trati dobře, snažili jsme se neustále zrychlovat a posouvat se. Když naopak přišel úsek, kde jsme věděli, že to není v našem podání ještě ono, ukáznili jsme se a učili se. Jak si tedy správně vytušil, nejsem z našeho tempa nějak zvlášť nadšený, především první den jsme se docela trápili. Tentokrát u mě ale převažuje radost nad pokořením takto těžkého závodu, získanými body i novými zkušenostmi. Věřím, že díky nim dokážeme být i na šotolině v budoucnu silní.

Jak jsi sledoval další dva české soutěžáky v juniorech U27? Zatímco Dominik Brož se pral s technikou i chybami, Karel Kupec byl do své havárie v RZ9 hlavním aspirantem na umístění za továrními Opely. Jsou pro Tebe tito dva jezdci měřítkem?

S oběma jsem byl v průběhu závodu v kontaktu. Startovali jsme často hned za sebou a s Dominikem jsme měli spojené servisní stání ACCR Czech Teamu. Dominik může těžit z toho, že většinu závodů FIA ERC již absolvoval, na druhou stranu startoval na Azorech s pro něj novou technikou. Karel je jako zkušený autokrosař na šotolině velmi rychlý. Jejich výsledky jsem tedy pochopitelně sledoval, ale to samé platí i pro ostatní piloty v naší kategorií. Na trati jsou pro mě všichni soupeři a nedělám rozdíl v tom, zda je to Čech nebo Turek.

Další soutěž ERC – Rally Islas Canarias – je tu zhruba za měsíc. Co Tě čeká a nemine do té doby?

Azorská soutěž byla v kombinaci s Valaškou takovou zátěžovou zkouškou pro nás i celý náš tým. Poslední dva týdny nám ukázaly velké rezervy, na kterých teď budeme pracovat. Za 14 dní se pak představíme na Rallye Šumava Klatovy a rádi bychom vylepšili naše třetí místo z Valašky. Současně se už ale připravujeme na druhý závod ERC – Rally Islas Canarias, na kterém nás čekají specifické asfaltové tratě, na které už se moc těšíme!