Pánové, pokud máte problém dostat v napjaté atmosféře letošního jara své přítelkyně na rallye, předložte jim tenhle odlehčený textík. Možná to pak půjde.

Ještě před měsícem pro mě označení RZ znamenalo Rychlý Závod. Jenomže pak mě do tajů rallye začal zasvěcovat Vlastík Resl, který už toho na tyhle stránky napsal opravdu hodně. Po spoustě závodnických historek mě tenhle svět začal fakt zajímat. Byl čas vyrazit na rallye. Thermica Rally Lužické hory byla nejlepší příležitostí.

Na své si přijdou i děti

„Loni to vyhráli Syky s Martinkou a ty prostě musíš vidět,“ komentoval Vlastík DVD, které mi pustil, abych prý věděla, o čem to je. Tak tohle jsem teda fakt nečekala! Naskočila mi husí kůže a od touhy jet na rallye už by mě nikdo neodradil.

Desítky nádherných aut, řev motorů a organizovaný zmatek na náměstí v Hrádku mě okamžitě uchvátily. To, co klukům připadalo jaksi samozřejmé, bylo pro mě úplně nové a prostě mě to bralo. A to prý ještě nic není, to hlavní mělo přijít až druhý den.

První, koho jsme potkali, byli chlapi z týmu Michala Křemena, kterého jsem týden před soutěží poznala v boleslavské hospodě U Kryštofů. Tehdy jsem se jako zapisovatelka podílela na tvorbě jeho tiskové zprávy, nejspíš proto, že jsem byla v tu chvíli nejmíň „unavená“. A pak další – Pavel Valoušek a Zdeněk Hrůza; oba hrdinové zmíněného DVD Honza Sýkora s Martinou Škardovou, jeden z jejich sponzorů Jarda Houba, Honza Šlehofer a další. Jenom jsem zírala, kolik jich sem přijelo riskovat život a ještě přitom utratit balík peněz. No nádhera!

Seznámení s Valdou

V servisní zóně mi nabídli, abych si sedla za volant soutěžního auta. Tak to moc ráda, ale co ty trubky tam?! Jak jsem se soukala dovnitř a ven, Alex a HaD, kteří měli tohle auto na starosti, se náramně bavili. Ani jim nevadilo, že jsem přitom občas brnkla o nějakou tu páčku nebo tlačítko. Vůbec se mi odtamtud nechtělo, ale prý se jede testovat. Popojeli jsme do hor, kde měli Syky a Valda uzavřenou úzkou asfaltku. Jenom kousek od ní pak byla obrovská farma, kde tihle všichni bydleli. Netušila jsem, že večer před soutěží bývá až tak veselo! A já musela zpátky do Boleslavi….

Ráno v sedm mi zazvonil budík, v půl osmé na mě před barákem čekala celá parta a pak už znovu směr Hrádek nad Nisou. Atmosféra v servisu už byla podstatně napjatější, ale stále skvělá. Uklidnilo mě, že všichni byli, aspoň na první pohled, schopní další akce.

i se Sykym

Kluci naplánovali první, třetí a šestou erzetu (už jsem jejich řeči začínala rozumět). Na té první jsme se připojili ke spoustě lidí a fotografů čekajících u nějakého výjezdu na hlavní cestu. Absolutně jsem si nedovedla představit, co bude. Štvalo mě zpoždění, prý kvůli nějakým lidem, co dělali problémy, ale těšila jsem se na naše favority. Jenomže pak přijel Valda, pomalu a se zapnutými blinkry, a nálada šla dolů. O pár vteřin později mi ale bylo hned jasné, proč tady jsem. Ten, co to nakonec celé vyhrál, nějaký Orsák, vylétl na tu hlavní tak, že jsem místo boku auta viděla zadek a pak už jen oblak prachu. V řevu lidí jsem čekala ránu do svodidel, ale on odtamtud odjel bez jediného škrábnutí! A ani moc neubral. Pak jsem od něj někde četla, že to přehnal. Souhlasím…

Jenže pak přijel pomalu i Syky a bylo zase po náladě. Tak to je asi ta rallye.

Na další erzetě jsem pochopila, proč je při rallye tak blízko k nějakému průšvihu. Pár diváků stálo před páskou vymezující nebezpečný prostor za prudkou zatáčkou po dlouhé rovince. Občas se tam motaly i rodiny s dětmi. Za chvíli přijeli k pásce dva Poláci na čtyřkolkách a o tom, co se děje, neměli zjevně ani páru. Za chvíli se přímo proti nim vyřítil bílý renault a Poláci couvali jak o život. Já jsem strnula, kluci se báječně bavili a prohodili něco o tom, že kdyby stáli tam co ti Poláci a jel Brynda, tak by prý taky hodně rychle zdrhali. Na toho Bryndu je asi potřeba dávat pozor…

Poprvé v závodním autě

Pohled na tvrdě brzdící auta po dlouhé rovince byl skvělý. Když měl jet Michal Křemen, šli jsme kousek výš do stráně a chtěli jej povzbuzovat. Ale Míša nějak nejel. Měli jsme trochu obavy. Vlastík volal bráchovi, který v tu chvíli seděl 300 kiláků od nás v Otrokovicích u internetu a věděl víc, než my u trati. Zvláštní… Ukázalo se, že celé zdržení má úplně jinou příčinu, než kamarádovi problémy a naše obavy se vytratily.

Pro jistotu ještě v jednom

„Tak, a teď poznáš, co to je pravá rallyová klobása,“ prohlásili kluci. Tak to jsem fakt zvědavá, řekla jsem si. Nepoznala jsem nic, frajer ve vedlejší vesnici měl vyprodáno. Přesto jsem viděla dost. Motorest, kam jsme zašli na oběd, byla hrůza hrůz. Už při příchodu nás omráčil zápach spáleného oleje a obsluha neschopná pozdravit. Jakožto bývalá servírka beru tyto věci docela osobně. Raději jsme podnik rychle opustili a vsadili na jednu z restaurací na frýdlantském náměstí. Taky dobrý… Obsluha sice pozdravila, nicméně světový rekord v rychlosti obsloužení zrovna nevytvořila. Díky její pomalosti jsme nestihli plánovanou šestou erzetu a vydali se na sedmou – polskou, do stopky.

S Michalem Křemenem

Pod cílovým stanem čekal hlouček polských dětí žadonících o kartičky a samolepky. Nadšení těch prcků bylo obrovské a očka jim svítila s příjezdem každého auta do cíle. Pozdravili jsme Míšu a domluvili si sraz v Hrádku u cílové rampy.

Dorazili jsme právě ve chvíli, kdy se na ní radovaly nejúspěšnější posádky. Času bylo najednou dost a tak jsem měla možnost seznámit se, pokecat a vyfotit s dalšími závodníky. Pohoda vydržela až do večera, kdy jsme se v boleslavském Steak housu potkali s Míšou Křemenem a jeho rodinným týmem. Dorazil taky Vašek Dunovský s kamarádem fotografem Adamem Eliášem.

Syky rozdává radost i dětem

Totálně jsem propadla závislosti zvané rallye. Kdyby mi někdo předtím tvrdil, jak moc mě to dostane, nevěřila bych mu. Už se těším do Krumlova. Holky – pokud tohle čtete, a pokud máte čas, přijeďte se taky podívat. To vám říkám – která jednou pozná, už nechce jinak!

Katka