Co k ní říct… Přemýšlím, jestli něco psát nebo ne, měl jsem několik tel. rozhovorů, jeden „pěkný“ mail a ten mě nakonec nakop‘, že přece jenom napíšu, jak to vidím já. Předem zdůrazňuji, že je to pouze má iniciativa a Lumír tak nějak předběžně nesouhlasil s tím, abych situaci v Třebíči nějak rozmazával, ale já cítím křivdu a jelikož už jsem dospělý a za své jednání jsem ochotný nést zodpovědnost, tak sám popíšu, co a jak. Tedy ještě jednou – ten uplakánek a stěžovatel jsem jenom já – Ota Hloušek! Teď ale vše popořádku.

Přestávka mezi Kopnou a Třebíčí vůbec neproběhla šťastně. V týdnu po Kopné umřel Lumírovi otec po kratších zdravotních problémech a v úterý před soutěží měl pohřeb. Lumír měl tedy spoustu jiných problémů než řešit přípravu auta, ale nakonec se rozhodl, že přece jenom vše zvládne a do Třebíče pojedeme. Makal s kluky až do pozdního čtvrtečního večera a nakonec to fakt stihli. A tak jsme vyráželi v pátek po páté hodině ráno, sice unavení, ale potěšeni předpovědí počasí, která slibovala déšť. Déšť má Lumír rád! Byla to naděje, že se aspoň trochu smaže rozdíl v technice Míry Březíka a námi. Na suchu moc velkou šanci prostě nemáme :-(. Cesta nám trvala déle než jsme čekali a tak jsme přebírali itík až po osmé a to se ukázalo, jako velká chyba! Holt jsme si měli radši více přivstat! Roztahanost RZ, nutnost natrénovat nejvzdálenější vložku do 11 h, objížďka a silný provoz na cestách, to vše znamenalo, že jsme si mysleli, že poslední RZ snad ani nestihneme. Naštěstí byli ale pořadatelé shovívaví a pustili nás na 2 průjezdy v době, kdy už jsme tam neměli co dělat. A to na tom někteří byli ještě hůře než my a jak jsme viděli při našem posledním průjezdu, tak si tu vložku teprve psali! Prostě za celý den jsme stihli akorát nabrat benzín a skočit si na WC, jinak bez jídla, bez chvilky oddechu, pořád v autě. No, byly to nervy!

Bylo po čtvrté hodině a řešili jsme další problém! Nějaká chytrá hlava vymyslela, že se můžeme rozdvojit. Naplánovala nám totiž, že v 17,30 máme být dle harmonogramu na tréninku městské zkoušky. Mělo se jet za pořadatelským vozem a trať si napsat, poté ještě absolvovat jeden kontrolní průjezd. No a na 18,20 nám ten chytrák naplánoval adm. přejímku na druhé straně města. Kdo byl v pátek v Třebíči, tak myslím uzná, že to vše je nemožné stihnout v jednom těle. Asi u týmu, kde mají dost lidí, to problém není, ale pro nás to problém byl. Hlavně, že za 5 minut zpoždění na přejímce je pokuta 1000,- Kč. No a aby bylo ještě veseleji, auta se nesměly skládat z přepravníků na ulici před autoservisem, kde byla přejímka, pod pokutou 5000,- Kč splatných do startu. A pro další obveselení posádek, do servisu, na asi 30 km vzdálené letiště Komárovice, byl povolen vjezd od 17,00. Asi aby se podařilo město co nejlépe ucpat všemi auty účastníků a domácí se pořádně naštvali! Nechápu, proč není možné udělat adm. přejímku u přebírání itinerářů a když už servis musí být tak daleko, tak udělat tech. přejímku tam, v klidu, bez stresu. Loni v Lužičkách dělali tech. přejímku na náměstí a šlo to! Tedy až na to více než hodinové zpoždění :-) !

Jednoduchou úvahou jsme zjistili, že snad jediná možnost pro nás je, zkusit si udělat přejímky před stanoveným časem. Snad je uprosíme a vyjde to. A vyšlo! Byly to sice zase trochu nervy, ale podařilo se. Ono je totiž taky dobrý nápad dát posádkám všechny ty nalepovací čísla a reklamy až u adm. přejímky, aby je poté museli bleskurychle nalepit a jít na technickou se vším, co se sluší a patří.. Jó, člověk má být udržovaný na pokraji šílenství, potom podává ty správné výkony!

Trénink na měst. RZ jsme stihli s odřenýma ušima a jenom jsme se usmívali, když rozlícený kolega Roubíček soptil, co to vymysleli pořadatelé za hovadiny. Naplnily se totiž naše obavy a vše se poněkud protahovalo, pořád jsme jenom popojížděli a čas letěl. Čas přejímek by se už nedal stihnout ani vrtulníkem. Nakonec jsme se ale přece jen dostali na řadu, odjeli si svoje dvě kola a pak, honem na letiště postavit stan na zítřek. Potom ještě zkontrolovat a odzkoušet auto a konečně zpátky do Třebíče do kempu – spát. Bylo něco málo po půlnoci :-( !

Vstávali jsme po šesté a moc se nám nechtělo. Obloha byla polojasná, občas byl vidět nějaký šedý mrak, ale na nějaký vydatný déšť to moc nevypadalo. V servisu jsme řešili, jaké gumy obujeme. Volal jsem domů mladému, ať koukne na počasí na internetu a prý déšť přijde až v poledne. Tak jsme dali suché jako většina a jeli na start. Moc dobrou náladu jsme neměli! Rychlé zkoušky na suchu znamenaly, že budeme biti. Před startem zdravíme Březíka, koukáme co obul a on vpředu suché a vzadu suché, ale řezané. Když jsme byli pár aut před rampou, začalo pršet! Koukám, kde se ten mrak vzal! Vždyť před chvilkou to na déšť vůbec nevypadalo!

To bude teda sranda! Hned první vložka je fakt dost rychlá a na slikách v dešti, to bude síla. Lechtá mě nějak divně u žaludku, nebo u srdce, sám nevím. Ale dobrý pocit to rozhodně není. Tohle je, z hlediska bezpečnosti, hodně nedomyšlené! Máme jet 3 RZ na slikách a snažit se závodit. No potěš!

Vyjeli jsme na rampu, dostávám výkaz, čekáme na náš čas a … Zrada! Z pod kapoty se kouří a je cítit Fridex. Do prd.le!!! Co teď! Konečně nás odmávli a my honem vyjeli z oblasti kontroly, podívat se, co se děje! Je to jasné! Zkolaboval ventilátor a my si při tom čekání nevšimli, že vaříme. Chce to vodu! Jedinou co máme po ruce je moje pití, ale je nám jasné, že toho necelého půl litru nás nezachrání. Rozhlížel jsem se po náměstí a hned vedle vidím nějaký hotel, nebo co to bylo. Vletěl jsem dovnitř a úpěnlivě prosil o horkou vodu. Naštěstí číšnice byla moc chápavá a ochotná a hned napouštěla varnou konvici. Zdálo se mi, že trvalo věčnost než začala vařit. Přelila vodu do džbánku a zatím, co jsem utíkal k autu, už dávala vařit další várku. Naštěstí dvě konvice stačily. Skočili jsme do Kitu a nastala neplánovaná rychlostní zkouška. Snažili jsme se, za přítomnosti snad už jen zbytků zdravého rozumu, dojet s co nejmenší ztrátou do ČK. U stolku jsme se zapíchli zrovna když se přehoupla naše minuta. Pohoda, ještě jsme měli nějakých 50 s rezervu. Byl jsem zpocený až na …všude. Měli jsme nervy nadranc a naštěstí se dovídáme, že vložka je zrušená.

Tak jsme si projeli kontrolně RZ podle rozpisu v rámci tréninku a jedeme na další. Lumír si zastavil a odpustil tlak v kolech na potřebné hodnoty a vzápětí zjišťujeme, že asi zase nějak nestíháme dojet na čas do ČK. Město je zasekané a když se nám na semaforu u aut. nádraží ani na 4 zelenou nedaří přejet křižovatku, porušujeme zase pravidla siln, provozu a objíždíme čekající auta v protisměru. Naštěstí žádný policajt v dohledu, tak nám to prochází. Hrdi na to nejsme… I 2. RZ je pro nás zrušená a tak jedeme na 3. Cestou debatujeme, jestli se svezeme aspoň tam, Lumír se snažil aspoň trochu zahřát sliky a já v duchu přemítal, jak to dopadne. Moc dobře mi nebylo.

Zjišťujeme, že vložka se normálně jede, že zatím s tím ještě nikdo nefláknul a já se jenom modlím, ať to nejsme ani my. Tato erzeta je jediná technická a až na malý kousek spojovacího rychlého asfaltu je pořád po úzkém, mezi poli a v lese. V tréninku se nám docela líbila, ale za deště na slikách to asi nebude to pravé. Snažíme se seč můžem, párkrát to bylo trochu víc, než akorát, ale jsme v cíli. Vidíme tam stát Ševečka, měl asi nějaký problém. Zapisuji si čas Březíka a čekám na náš. Zastavilo se mi srdce! Dostali jsme 18,2 s! Nechápu a nemůžu mluvit. Později jsme se dozvěděli, že byl chytrý, vzal si 2 mokré rezervy a auto si přezul. Už kdysi jsem se Lumíra ptal, proč nám do auta nevlezou uchytit 2 rezervy jako třeba dneska Březíkovi a dozvěděl jsem se, že to za těch 25 závodnických let nepotřeboval. Škoda, dneska by se to hodilo. Doufám, že to do příště předělá. Jó, jsme prostě blbci.

V servise jsme jako zmoklé slepice a přemýšlíme, co dál. Jako obvykle docházíme k tomu, že bude třeba zkusit zabojovat. Jedeme na vzdálenou čtverku a jelikož je hodně rychlá, probíráme naše šance. Stojíme před ČK, časoměřič sedí v autě, hustě prší. Od časoměřiče odjíždí auto a Březík najíždí k časoměřičům. Hrklo ve mně! Vždyť tam ještě nemá co dělat, je tam přece díra po Ševečkovi a do oblasti kontroly může najet minutu před svým ideálním časem. Dobře si to pamatuji, protože se mi to také jednou povedlo! Řekl jsem to Lumírovi a sledovali jsme, kdy podá časoměřičovi kartu. Čekal a podal ji až ve svůj čas. Když jsme přišli na řadu, nedalo mi to a zeptal jsem se časoměřiče, jestli tam nenajel Březík nějak moc brzo? Byl to takový mladší kluk a jen mávl rukou, že se nic neděje. Říkám si, no nic, já na ně protest dávat nebudu, ale aspoň kluky po erzetě poštenkruju, že mají flastr. Snažili jsme se jet, co to dá, ale v cíli jsme byli pomalejší o 1,6 s . Takže budeme muset přitvrdit ještě víc.

Jeli jsme v klídku na pětku a v duchu jsem se smál, jak Martina Běhulu vystraším tou penalizací. Dojeli jsme až k ČK a co nevidíme. Mira Březík, hned jak odjelo auto startující před ním, tak ke stolku. Dívali jsme se s Lumírem na sebe – to si snad dělá srandu, ne? Že by nevěděli, kdy mohou vjet za ceduli kontroly? Lépe se koukám a byla tam ta samá paní časoměřička, lehce při těle, ta co kdysi dořvala mě, za podobný přestupek! Musel jsem se smát a říkám Lumírovi – koukni, jak ho sjede, pamatuješ, jak zpucovala mě? A taky že jo! Přišla k autu, a měla s nimi delší rozhovor. Docela mi to zvedlo náladu. Když jsme tedy k ní přijeli, tak jsem se ptal – Dala jste mu co proto? Smála se a říkala, že jí tam nikdo zmatky dělat nebude.

Přes všechnu snahu jsme i tady byli pomalejší o 1,9 s a situace už vypadala hodně špatně. Jeli jsme do přeskupení a přemýšleli, kde by jsme ještě mohli zrychlit. Zdálo se nám, že už to moc nepůjde. V přeskupení jsem se konečně dostal k tomu, abych kluky trochu podráždil, ale kupodivu se na mě moc nesmáli. Tak jsem jim říkal, že si dělám srandu, ale oni na mě jen s vážnou tváří, že všechno mají, jak má být, tak jsem toho nechal. Ona totiž byla v přeskupení lepší zábava. Přeskupení trvalo 45 minut, celý týden se povídalo, že v sobotu bude pršet, ale jaksi nikoho z pořadatelů nenapadlo, že by měli jezdcům zajistit kousek střechy nad hlavou, když už musí být z auta venku. A tak jsme se snažili vtlačit pod stan časoměřičů a po chvíli se nám to i povedlo. Bylo mi ale fakt líto ostatních, co se tam nevešli a mokli. Chvilku jsme se zaobírali myšlenkou, že by bylo dobré vystrčit Miru se spolujezdcem na déšť, ať naberou co nejvíc vody a jsou těžší, ale nechtěli jsme být zlí. Když jsme jeli na další RZ dostal jsem šokující zprávu, že jsme první a Březík má 2 minuty za předčasný příjezd. Valím oči na Lumíra – Ty vo.e, oni mu tu penaltu fakt dali!!! Teď to bude na mě, že jsem je nabonzoval! Pořád tomu nemohu uvěřit! Vždyť ten mladý nad tím jen mávnul rukou a ta paní taky vypadala, že to dál neřešila. Tak nás napadlo, jestli někde nebyl nějaký sporťák, že by to mohl naprášit on. Situace se diametrálně změnila, měli jsme přes minutu a půl k dobru a před sebou 5 RZ . Domlouváme se, že už nemá cenu moc závodit, že pojedeme svižně, ale v klidu, hlavně ať nic nevyvedem. Sice to jsou takové divné závody, ale přece, když už nám ta šance spadla z nebe, tak ji nezahodíme. Nebude to zrovna vítězství se kterým se budeme chlubit, ale vyhrát nemusí vždycky ten s nejrychlejším časem.

Mira zatáhl a dal nám 12,5 s. Sakra, nejedeme moc pomalu? Díval jsem se na první průjezd – zpomalili jsme se o nějakých 6 s. Ne, je to v poho,vždyť zbývají 4 RZ a pořád máme min. 1,20.

Další, 7. RZ je zrušena pro havárie a nám zbývá poslední runda. V servisu panuje docela veselí, všichni naši už o vedení vědí. Kontrolujeme důkladně všechno raději 2x, ať nám zase něco neupadne, třeba kolo, že jo! Vyrážíme v klidu na poslední 3 vložky, s takovým divným pocitem. Je to fakt divné jet závodit o to, nedostat moc velký obklad! V cíli se dívám – dostali jsme skoro 18 s. Ten Mira teda tahá! Zase tak pomalu jsme přece nejeli. No, ale vlastně jsme dost hodně ztratili u havárie Pohnera, když tam někdo strašně mával, až jsme si mysleli, že to tam není průjezdné. Ale asi pomalé to opravdu bylo, protože nám dal vteřinu i Grafek a to až tak obvyklé není. Ty auta jsou přece jen rozdílná. Ale co! Máme ještě pořád přes minutu náskok.

Protrpěli jsme i městskou vložku a zbývala poslední. Vylekal nás ale motor, který přestal držet volnoběh a přestával jít čistě ve vyšších otáčkách. Říkali jsme si – To snad ne! Přece se nám to nezastaví na poslední vložce! Zjistili jsme, že svíčky jsou zastříkané olejem ze serva, který hodně pění a tak to není až tak zlé. Mělo by to vydržet. Odstartovali jsme a snažili se hlavně neudělat žádnou botu. Všude bylo moc naneseného bláta a tak jsme byli docela rádi, že nemusíme moc spěchat. Teprve teď jsem pochopil, když občas někdo psal, že při vědomí velkého náskoku jeli údržbu a jelo se jim špatně. Je to úplně na …. Člověk je celý tuhý, pořád čeká, že se něco stane, že něco nevydrží, že někde vykolejí, no prostě má úplně jiné myšlení, než má mít. Nějak jsme to ale přetrpěli a konečně byl cíl. Dokodrcali jsme se do servisu, vyměnili svíčky, umyli auto a jeli si užívat trochu té slávy. Na rampě jsme slavně převzali poháry, dali auto do parkoviště a motali se kolem a přijímali gratulace. Debatovali jsme s domácí posádkou Přikryl-Šeba, kteří startovali za námi a kteří si taky všimli inkriminovaných předčasných vjezdů Miry Březáka do oblasti kontrol. Kolega Šeba se vyjádřil, že koukal jako blázen, co to vyvádějí, probírali jsme, že je to pro ně hodně tvrdé atd. Také jsme si potřásli rukou s Mírou a Martinem a veřejně jsme uznali, že by jsme je dneska zřejmě neporazili. Bavili jsme se o té penalizaci a o tom, že jsem je fakt nenabronzoval. I když, jak jsem potom doma uvažoval nad tím vším pořád dokola, mohl jsem přeci jenom být příčinou té penalty, pakliže některý z těch dvou časoměřičů, u vědomí toho, že o přestupku víme, to nenahlásil dál. Já ale skutečně nevím, kdo a v které ČK se o tu penaltu postaral, jelikož měli údajně penalizaci jen jednu – 2 minutovou.

Potom došel, zde dobře známý sport. komisař Josef Vrátil, který byl činovníkem pro styk s jezdci. Volal někam kvůli té penalizaci a že se to přezkoumá. Ještě jsem se Martina B. ptal, jestli má kontrolní útržky z ČK, jestli tam není něco o tom zapsáno. Říkal, že je to všechno mokré v autě na zemi, že z toho nejde nic vyčíst. Byli jsme s Lumírem pořád v klidu, protože jsme prostě viděli, že k přestupku došlo a když už tedy jej někdo nahlásil, tak je to neoddiskutovatelné. Šli jsme se konečně najíst a měli dobrou náladu. Nebyli jsme úplně šťastni, že jsme první takovým způsobem, ale jak se říká, to je rally. Nevyhrává se vždycky jen časem RZ. Když něco vyvede Loeb a vyhraje někdo od Fordů, tak přece se taky nemusí stydět, že vyhrál, i když si všichni myslí, že Loeb je stejně rychlejší.

No a pak jsme se šli podívat, jestli už konečně visí předběžné výsledky a dostali jsme ránu do hlavy! Najednou jsme byli druzí, Mira žádnou penalizaci neměl a svět byl najednou poněkud temný. Nevěřícně jsme čučeli a nechápali. Přemítali jsme, jak se něco takového může stát. Za tím jsme si vždy mysleli, že když někdo kompetentní o něčem rozhodne a dá se to na papír, tak by to mělo platit i déle, než půl dne. Nechápali jsme, že nikdo se neobtěžoval nám zavolat, když už ne proto, aby nám řekl, že o něčem rozhodli a jsme tedy bohužel až druzí, tak aspoň proto, aby nám řekl – Vy blbouni, přijďte vrátit poháry, máte je neprávem! Nic, jedním slovem nic! Fakt docela nepochopitelné! No a že jsme se jako blbci cítili, to myslím nemusím zdůrazňovat. Byla to z našeho pohledu křivda, nespravedlivost a …musel bych být sprostý.

Podávat nějaký protest jsme samozřejmě zamítli.

Za 1. – dovolávat se takovým způsobem vítězství, to by nám bylo dost blbé
2. – stejně bychom neměli 10 000,- Kč na zaplacení za protest
3. – když se dějí takové věci, co bychom asi tak vyprotestovali. Možná tak akorát by jsme o tu desítku přišli.
4. – máme toho všeho tak akorát a jedeme domů

Zrovna otevřeli ÚP, tak jsme šli nakládat Kita a pořád jsme čekali, kdy nám konečně někdo zavolá, kam máme ty poháry zanést, jestli Březíkovi nebo na ředitelství, jestli si třeba někdo nepřeje opakování ceremoniálu :-) a jestli musíme vrátit i ty pusy těm sličným dívčinám, co nám předávaly poháry. Vždyť naše tel. čísla mají několikrát napsané v různých formulářích a tak to přece nemůže být problém. Ale jaksi nic. Tak jsme práskli do koní a jeli domů, když jim nestojíme ani za telefon, tak ať nám třeba pošlou posla.

Nesli jsme to těžce. Jsme opravdu svéprávní a tak nám je jasné, že na rychlých tratích v Třebíči jsme měli s naším těžkým autem jen malou šanci Miru porazit, zvláště, když podal takový obdivuhodný výkon. Ale aspoň bychom se o to mohli pokoušet! Kdo ví? V Telči se nám podařilo jej porazit i když tratě tam byly dost jiné, techničtější. Možná by stačilo ho nějakým dobrým časem znervóznět a třeba by něco vyvedl. Psychika je mrcha. Ale tady jsme o takovou možnost přišli. Jeli jsme úplně jinak, jak je vidět i z časů, které byly pomalejší než při prvním průjezdu.

Doma mě to pořád žralo a nakonec jsem nevydržel a i přesto, že byla neděle, jsem si sehnal telefon na hl. sporťáka p. Kunce a zavolal mu, ať se aspoň dozvím, jak to vlastně bylo.

Z rozhovoru jsem byl voľajaký zmätený! Zprvu jsem se dověděl, že penalizace byla neoprávněná, tak ji zrušili. Poté, že sice do kontroly Mira vjel, ale bylo to jen o minutu, tak, jelikož to bylo malé provinění, vše vyřešili důtkou, nebo napomenutím, nebo tak něco. Když jsem mu celou situaci vysvětlil z našeho pohledu jak se udála, tak jsem se dověděl, že asi neměli přesné informace. Že jsem měl tedy po vyhlášení těch předběžných výsledků přijít „rozporovat“ časové údaje. Já jsem si vždycky myslel, že se po vyhlášení předb. výsledků může dát akorát protest. Nevím, co bych tam „narozporoval“ , když i toho kterého časoměřiče přesvědčili, že se spletl a nejednalo se o dvě minuty, ale šlo vlastně o minutu jednu! Možná jsem špatně četl, ale ve standardních propozicích, i když to je napsané tak nějak ne úplně jasně, jsem našel pouze penalizaci za předčasný příjezd 60 s/minuta. O nějaké možnosti napomenutí nebo něčeho jiného se tam prostě nepíše! Anebo to špatně chápu. Navíc jsem se dověděl, že ty výsledky, které jsou na internetu a které dostáváme různě v servisu nebo v přeskupení jsou přece pořád jen neoficiální, tak se nemám čertit a musím počítat s tím, že se mohou změnit. Nějak tomu nerozumím. Takže když se dozvím, že vedeme o 1,5 minuty, tak musíme jet pořád nadoraz, protože penalizace nemusí být penalizací. A když s tím někde fláknem, a že v těch podmínkách by to nebyl žádný problém, tak budeme za největší debily, protože kam jsme se hnali, když jsme vedli o takový parník. Možná by bylo lepší, když nám žádné výsledky nebudou dávat a řeknou nám až na konci, kdo je vítěz.

Když to vše shrnu – Nemám nic proti Mirovi Březíkovi a uznávám, že šance jej porazit byla jen velmi malá! Ale že prostě 2x vjeli předčasně do oblasti kontroly je fakt. Jednou to dělalo 1 minutu a jednou minutu a 8 s, tzn. dvě minuty! My bychom to nijak neřešili, akorát bychom si z nich dělali srandu. Jediné, co mi vadí je, že někdo udělí penalizaci a ta se následně změní na napomenutí. Přece ten někdo musí být natolik kompetentní, že když udělí penalizaci, tak to musí být neprůstřelné!!! To přece jinak dělat nejde! To je z našeho hlediska neomluvitelné!

Tak a teď mi můžete říct, že jsem stará ubrečená baba a když nemůžu vyhrát na trati, tak otravuju na internetu, já s tím počítám. Už mi to totiž napsal nějaký „přítel“ na mail, jak je rád, že nám sklaplo, že si vítězství za naše výkony nezasloužíme, že vlastně závodíme omylem a nemáme tam co dělat. No, málem jsem PC od radosti rozkopl, jsem totiž poněkud vznětlivý. Ale vymazal jsem to a už jsem připravený na všechno. Lumír mi totiž prorokuje, že mě přestanou lidi zdravit, i když já nechápu proč. Pořád věřím, že soudný člověk pochopí a že těch soudných bude většina. Miro, jestli mi neodpovíš na pozdrav, pochopím to!