Někdy se vám může zdát, že čas neskutečně pomalu plyne, ale jsou chvíle, kdy si naopak řeknete, že rok uteče jako voda. Přesně tak mi utekla doba od loňského 6. prosince, kdy jsem s kamarády z eWRC vyrazil sledovat druhou rychlostní zkoušku Pražského Rallysprintu, která startovala na Řeporyjském náměstí. Jelikož jsem téměř místní, a znalý místních poměrů, prokličkovali jsme uličkami okrajové části Prahy, a po krátkém pěším přesunu jsme se objevili nedaleko za startem rychlostní zkoušky v místech, kde jsme měli dobrý přehled o tom, co se děje na startu a současně jsme viděli nálet a brzdy na kluzkém povrchu pod železniční viadukt. Kamarád Stanis se tehdy od naší skupinky oddělil a šel fotit přímo k tomu viaduktu, kde pořídil jako obvykle pěkné fotografie, mezi nimiž je i fotka Peugeotu 307 WRC skvělého polského jezdce Kuzaje.

Pár okamžiků před tím prochází skupinka místních obyvatel Řeporyj o pár stovek metrů výš kolem vodní nádrže a chce si zpestřit sobotní dopoledne pohledem na závodní auta, která každoročně kolem Mikuláše ruší klid u nich v obci. Je mezi nimi i devítiletá dívka Ija, která se narodila v Bulharsku, ale s její maminkou už nějakou dobu žijí v Čechách, kde se jim líbí. Ija tady má v řeporyjské škole hodně kamarádů, ale ti dnes sledují závody jinde. K trati rychlostní zkoušky je doprovází ještě přítel její maminky a jeho kamarád. Pestře pomalovaná auta jedno za druhým projíždějí rychlou levou zatáčkou a Ija s maminkou a s přáteli se rozhodují, že přejdou do jiného místa a budou se na auta dál dívat odjinud. V tečně zatáčky již postává malý hlouček polských fanoušků, kteří přijeli podpořit velkého „dávače“ Leszka.

Leszek Kuzaj v Řeporyjích pod viaduktem. Do nehody zbývá 10 nebo 15 vteřin ?

„Krásné auto a velký srdcař,“ něco v tom smyslu jsem tehdy utrousil když kolem nás projíždí wéercéčko Lezska Kuzaje. Stanis mačká spoušť, Peugeot se prosmýká železničním viaduktem a zrychluje právě tak, jak to umí jen neskutečně silné vozy WRC. Všechna ostatní závodní auta jsme slyšeli ještě hodně daleko za viaduktem, kde po projetí rychlé levé zatáčky stoupají až k dálničnímu přemostění, ale zvuk Kuzajova Peugeotu umlkl nějak nezvykle brzo. Motor utichl a k viaduktu se doneslo jen pár divných dutých zvuků. Nevíme ale co se děje, a protože na startu v té chvíli již burácí Mitsubishi Pavla Valouška, zůstáváme dál na místě a jen přemýšlíme, co se o kousek dál děje. Pak ale slyšíme, že zastavuje i Pavel Valoušek a ze startu okamžitě vyráží vůz záchranářů. Je zle…

Nějakou dobu budu musím pátrat v paměti o tom, co jsem měl včera k obědu, ale události, které v těchto okamžicích proběhly si pamatuji nepříjemně přesně. Nemá smysl dál do detailů popisovat co jsme viděli po chvíli, kdy jsme došli na místo nehody. Bilance je nemilosrdná. Na místě nehody vyhasíná život jednoho z diváků, další prohraje svůj boj o život o pár hodin déle v nemocnici, kam jsou odvezeni i další zranění, mezi nimiž je i Ija s její maminkou.

My po několika minutách odcházíme hodně smutně z místa nehody, které je plné profesionálních záchranářů, kteří skvěle odvádějí svoji práci. Cestou zpět k autu ještě na startu u připravených závodních speciálů, které neujeli ani metr ostrého závodu, popisujeme pár kamarádům připraveným v závodních kombinézách, co se o pár stovek metrů dál děje…

Nevím už přesně kolik dní od nehody uplynulo a mě zvoní telefon. Na display vidím „Milan Blahout – rally,“ tak mám totiž označeného kamaráda, který byl jeden z prvních, od kterých jsem se před několika lety dozvěděl o rally něco více, než jen to co člověk pochytí za mlíkem jako divák. „Musíme něco udělat,“ tak nějak tehdy začal Milan vysvětlovat svůj plán v jehož cíli byla finanční sbírka pro Iju. Velká improvizace od A do Z. Při shánění jmen, kontaktů a informací, zajištění účtu, předání… Zkuste někdy sehnat informace o nějakém zraněném, který leží v nějaké pražské nemocnici… Milan Blahout po čase získává kontakt na přítele maminky od Iji, která ale v tuto chvíli leží v hlubokém bezvědomí a o tom, že její dcera leží v jiné nemocnici s poraněnýma nohama vůbec neví.

Sbírka, která se díky Milanu Blahoutovi a lidem kolem Amater rally za přispění eWRC založila, vyvolala velký ohlas. Přes kladné i negativní reakce se postupně schází stále více peněz od lidí, kteří sami cítí, že je potřeba pomoci. I v řeporyjské základní škole spolužáci a rodiče uspořádají finanční sbírku, která se po čase spojuje s tou na eWRC. Mezitím mi krátce před štědrým dnem přichází SMS od Milana Blahouta, že maminka od Iji se již probudila z bezvědomí, a Ija má za sebou operaci nohou. Dobré zprávy. Výsledkem sbírky je částka přesahující 254 tisíc korun, kterou už si v lednu v Radotíně na prvním setkání Asociace Jezdců Rally osobně přebírá Ija s maminkou a jejím přítelem.

Foto: Honza Pilát

Opět jsem u toho, že rok je hodně krátká doba a my se před pár dny setkáváme ve stejném složení na stejném místě. Ija má za sebou další operaci, při které jí lékaři již definitivně odstranili kus železa z nohy, a jak její maminka říká, tak i s železem v noze už dováděla, úplně stejně, jako její stejně staří kamarádi. Mladý lidský organismus, lékaři a rehabilitační pracovníci zapracovali a Ija by neměla mít závažnější trvalé následky. Maminka Iji, která utrpěla vážný úraz mozku je na tom také již lépe než před rokem, ale stále potřebuje doprovod, a zranění se čas od času přeci jen ozve a trochu zazlobí. V současné době se projednává žádost o její plný invalidní důchod, což by mohlo trochu pomoci napnutému rodinnému rozpočtu, ze kterého po 6. prosinci 2008 zmizel jeden příjem.

„Děkujeme všem co nám pomohli. Doslova nám to pomohlo přežít,“ říká přítel Ijiny maminky, který sám pracuje jako pekař. „Část peněz ještě máme. Ija podstoupila rehabilitace a abychom jí mohli vozit, tak jsme část peněz použili na nákup auta. O prázdninách se mohla podívat s maminkou do Bulharska a chodí na ježdění na koních, které jí taky hodně pomáhá, největší problém jsme ale měli s výpadkem jednoho příjmu,“ dodává přítel Ijiny maminky. Ija samotná se dle vyjádření rodičů s úrazem vypořádala velmi dobře a kromě občasných nočních můr a slz při vzpomínkách na kamaráda, který se ze sobotní procházky na závody už nevrátil, se s celou událostí vyrovnává asi nejlíp ze všech.

Při otázce, jak se sami účastníci nepříjemného momentu dívají na celou událost s ročním odstupem, je chvíli ticho. Maminka Iji si poslední okamžik před nehodou pamatuje osudné sobotní ráno, kdy si říkají, že se půjdou podívat na závody, ale pak už nic – až do vánoc v nemocnici. Její přítel, který podle svých slov ani neví, jak to, že jemu se při nehodě nic nestalo, si událost vybavuje celou, ale mluví se mu o ní víc než těžce. „Byli jsme nejspíš ve špatnou dobu na špatném místě. Všechno se seběhlo strašně rychle…“, zní po chvíli jeho odpověď.

Foto: Honza Pilát

Rodině Iji jsme nabídli možnost, zda-li se nechtějí zúčastnit jako hosté některé z rychlostních zkoušek letošního Pražského rallysprintu v bezpečí tribun na stadionu, či ve Velké Chuchli, ale vzpomínky jsou prý ještě příliš čerstvé, a proto z celkem pochopitelných důvodů odmítli.

S Milanem Blahoutem jsme rádi, že sbírka, která měla symbolicky vyjádřit solidaritu s lidmi, kteří jsou nějak postiženi v souvislosti s rally měla nějaký význam. Žádné finance nikdy nemůžou nahradit škodu na zdraví, která bude patrně ještě hodně dlouho citelná. Při setkání s rodinou Iji jsme měli oba dva dobrý pocit, že pomoc byla skutečně potřebná, a že se díky lidem, kteří přispěli, podařilo něco málo dobrého.

Pokud jste se dočetli až sem a přemýšlíte nad tím, co bylo účelem tohoto článku, pak vězte, že to je poděkování všem, kteří chtěli něco udělat a žádost o malé zamyšlení. Každý si to vlastní zamyšlení směřujte vlastním směrem, ale pokud výsledkem bude to, že ze závodů nebudeme odcházet tak smutní, jako 6. prosince roku 2008, pak tento text svůj účel splnil.