Ve velmi vysokém tempu vstoupila do bojů na trati letošní Horácké rally západočeská posádka Václav Kopáček jun. – Petr Picka. Krátce před cílem třetí rychlostní zkoušky pro ni však soutěž předčasně skončila havárii, která se bohužel neobešla bez újmy na zdraví spolujezdce.

Talentovaný Václav Kopáček junior vstoupil do své první kompletní sezóny s ambicemi bojovat za volantem své pečlivě připravené fabie sk. A o nejvyšší příčky třídy A5. „Ještě ve čtvrtek – den odjezdu do centra dění – byly naše přípravy v plném proudu. Až někdy kolem oběda jsme přivezli „fíbí“ z polepu, vyměnili motorový olej a nabrali směr Třebíč. Kluci mezitím doma stále makali na přípravě aut a důkladně balili servis. V Praze jsem měl ještě domluvenu schůzku ohledně předání a podepsání úrazového pojištění a pak jsme už poskokem vpřed uháněli po úžasné D1 :-). Někde na třiaosmdesátém kilometru jsme se potkali s mitfárou Péťou Pickou a pak společně dorazili na ubytování na třebíčském Karlově náměstí.

Seznamovací jízdy probíhaly v poklidném tempu, ale jen tak tak jsme stihli dotrénovat dvě vložky, u nichž byl trénink povolen pouze do dvanácti hodin. Jak už bývá našim – tedy spíše Péťovým – zvykem, vždy vymyslí nejbližší trasu do potřebného místa. Tentokrát vytýčil do Třebíče snad stezku pro horolezce nebo offroadové labužníky. Naší umouněné a odhoněné felicii se moc nelíbila, ale nakonec ji holka dala.

Technická přejímka probíhala relativně v klidu, ačkoliv na příjezdové a odjezdové cestě přes mostek k STK byl tradiční zmatek. Na podobné muchlání a dohadování se o přejezd mostku jsem však byl již solidně připraven z loňska. Podařilo se a úspěšně jsme přejímku absolvovali.

Až do večera jsem vzhlížel k nebi. Ne, že bych se modlil, i když jsem asi měl. Jen jsem prostě vyhlížel mračna a odhadoval počasí na následující den. Společně s panem Šebou a Péťou jsme přemýšleli, co pořídit za gumy. Jelikož nám finance neumožňují přijet na soutěž plně vybaveni nejrůznějšími směsmi, obuli jsme v sobotu ráno na předek dvě nové nuly a vzadu nechali tutéž směs, jen již trošku ojetou.

Trochu mě zneklidňoval první start se systémem HANS, ale snažil jsem se na něj nemyslet. Úvodní erzeta měřila pouze něco kolem čtyř kilometrů. Sjezd do první vesnice byl asi pět set metrů od startu a až do ní se jelo naplno. Před vsí bylo hodně štěrku a kamení z rozebrané silnice. Přes veškerou opatrnost jsme se přiblížili k retardéru ve vesnici daleko rychleji oproti plánu. Netroufl jsem si to dát na ten štěrk před zídku, tak jsem to poslal do vedlejší silnice, kam byl retardér vytažen. Stálo nás to pět až osm vteřin ztráty. Další vteřinky nám vzal problém technického rázu. Jelikož před soutěží nebyl v plánu žádný test, až na trati jsme zjistili lehkou závadu v podobě nedodávání paliva do systému při průjezdu táhlejších pravých zatáček. Závodit se s tím ale dalo.

Druhá erzeta se nám líbila a shodli jsme se s Péťou na krásném sjezdu do Náměšti nad Oslavou. V cíli rychlostky jsme si říkali, jak jedeme v klidu a přesně podle Péťových představ – žádné kraviny, žádné příjezdy pozadu do vracáků, žádná dlouhá brzdění. Dokonce jsem pomalu přestával vnímat systém HANS a začínal si na něj zvykat. O dosažených časech jsme neměli pojem. Obával jsem se zejména těžkého obkladu od Míši Srba s polem a pana Zdráhaly s vyvoněnou fabií. Ale na výsledky jsme si museli počkat až do servisu.

Před startem do třetí rychlostní zkoušky jsme se rozhodli, vzhledem k obavám z proražení pneumatiky, prodat obávaný nájezd na panely. Nakonec jsem ale k danému místu přijel trochu agresivněji oproti domluvě a lehce jsem si pomohl ruční brzdou. S obavami jsem sledoval následující chování auta, zda-li jsem neublížil nové gumě. Vše bylo v pořádku a my pokračovali až do místa, na němž pro nás soutěž bohužel skončila. Byl to velice rychlý příjezd do lesíka. Po lehké levé následovaly velké brzdy, šup do lesíka, a těžká levá přes horizont. No – teď už vím, že ty brzdy měly spíš přijít už před tou lehkou a do stále ještě vlhkého lesíka jsme měli přijet jako na návštěvu k babičce a ne jako k přítelkyni po čtrnáctidenním odloučení.

Beru to na sebe. Chudák Péťa sice říkal, že jsme až tak rychle nejeli, ale přesto to odnesl jeho druhý obratel. Po prvním nárazu praskl a myslím, že si Péťa nyní bude muset od závodění chviličku odpočinout a pečlivě se vyléčit, aby v budoucnu neměl zdravotní problémy. Každopádně pevně věřím a doufám, že i po tomto incidentu se mnou bude chtít nadále jet a bude pokračovat dosavadní perfektní spolupráce, nejen v autě. Péťo, moc mě to mrzí a brzy se nám uzdrav. Způsobil jsem Ti mnoho osobních i pracovních problémů. Jsem si toho vědom a rád bych se Ti alespoň tímto trošku omluvil. PROMIŇ!

V těchto dnech probíhá rozebírání vozu a zjišťování rozsahu škod. Naše další starty se budou odvíjet od financí, kterých je, jak mi asi každý závodník v podobné situaci potvrdí, méně a méně. Proto bych rád poděkoval těm, díky nimž vlastně celé tyto zajímavé, krásné i divoké události vznikají. Těm, díky kterým můžeme a v budoucnu snad nadále budeme moci provozovat tento nádherný sport, postavit se na start soutěže, honit se s časem, překonávat fyzikální zákony a hlavně dělat radost nejen sobě, ale i lidem v naší blízkosti a koneckonců všem fanouškům. Jmenovitě bych chtěl poděkovat firmám a osobám – Petr Tříska – Šumava Reality, Chladírenský servis Jedlička, Maso West Klatovy, ESO – cestovní kancelář, Zios Profi, Auta 24 a především nejdůležitějším lidem v mém okolí, bez nichž bych si mohl o závodění nechat jen zdát – jsou to pan Jan Šeba a můj taťka s celou rodinou. Díky a snad zase brzy na rychlostních zkouškách na viděnou,“ těší se Venda Kopáček.

Fotografie z nehody zachytil svým fotoaparátem Libor Morisák.