Rallye Tým eWRC.cz startoval na 1. Rallye Orlické hory v novém složení Láďa Kopelent s Markem Procházkou úspěšně a to vítězstvím ve své třídě A1.

Celé akci předcházela důkladná příprava soutěžního vozu. Jedním z důvodů bylo určité rozčarování z funkce vozu na předchozím podniku v okolí řeky Střely. Nic jsem nechtěl podcenit a nerad bych zase poslouchal různé zkazky, jak mi předchozí podnik nesedl s tou šestnáctistovkou a jak mi to již nejde a tak podobně a pořád dokola. Z těchto optimistických a povzbuzujících názorů si nic nedělám a beru je jako žvanění starých zbrojnošů. Mám stále sportovního ducha a ctižádost popasovat se se soupeři, spatřit cíl soutěže, pokud zdraví a technika dovolí, na co nejlepším místě. S přípravou auta výrazně pomohl Marek Procházka. Ruku k dílu přidal i můj syn Martin, ten tento typ vozu zná jako málokdo. Chválil tvůrce vozu Míru Březíka, jak účelně, jednoduše, přehledně a profesionálně se zhostil jeho konstrukce. Rok provozu a údržby u následujícího majitele ovšem zanechal na autě stopy takového rázu, až je mi z toho až smutno. Takové to bývalo pěkné, vymazlené auto s výborným potenciálem. Většinou se každý snaží udělat z auta ještě lepší stroj, tady to bylo úplně naopak, škoda. Mladší syn Petr zabezpečil přípravu pod lak nových laminátových dílů. Preventivně, aby nedošly k úhoně, jsem schoval původní plechové blatníky a nahradil je laminátovými. Mám již určité obavy, aby nedošlo k jejich újmě, občas je v trávě pařízek, balík slámy u svodidel, guma v retarderu, ono těch plechových blatníků je jako šafránu.

Foto: Jiří Rohlena, Atmosféra slavnostního startu.

Srdcem vozu je motor, osadil jsem můj vysloužilý, uhynulo v něm pouze pět koní od jeho stavby. To byla pozitivní správa, trochu sice pokuřuje, ale ještě to není jako americká kamna. Převodovka řadí jako květ, škoda, že tak neřadila už minule. Auto jsem zvážil a s trochou benzinu v nádrži mělo 870 kilo, to je slušná váha. Aby to nebylo zase tak všechno úplně pěkné, tak jsem vlezl do auta já, vedle se posadil Marek a hned jsme vážili 1075 kg. Jak jsem potom obdivoval v servisu štíhlé chlapce s Favoritem, který váží možná o sto kilo méně. S posádkou bude mít jejich auto tak o dva metráky nižší váhu než my. To se to potom jinak rozjíždí a brzdí. Na druhou stranu můžu být vděčný Markovi, že řádně zatížil pravou stranu vozu v jedné ze záludných pravotočivých zatáček, kde se vůz zvedl na dvě levá kola a moc nechybělo a převrátil se. Zde byla hmotnost spolujezdce přímo žádoucí a umožnila nám, po chvilce balancování dosednout zpět na všechna čtyři kola.

Foto: Jiří Rohlena, Strategie tvrdé směsi pneu se stala málem osudnou.

První průjezdy rychlostními testy jsem pojal jako seznámení se s vozem po opravě a jeho zfunkčnění. Zvyknutí si na sebe s Markem, ten četl noty dobře, já jsem však podle nich zase tak dobře nejel. Jednou jsem místo trojky zařadil pětku v zápalu boje, na začátku šotoliny, o reparát jsem se nepokusil a nějaký čas jsem tam pětku nechal. Auto se rozjíždělo jako trolejbus. Druhé průjezdy rychlostními testy byly již lepší a Marek mě dokonce pobízel k ráznějšímu tempu slovy: „Jeď, jeď, ber za ní, dej jí tam!“ Nevěděl jsem náhle jak a kam, tak mě rozvášnil, že jsem zatáhl za ruční brzdu v kose na první RZ, která následovala po solidně rovinatém úseku po startu. Tratě byly pěkně zvolené, jenom na rovnější úsek jsme neměli potřebnou maximální rychlost díky krátkému stálému převodu. Do posledních průjezdů jsem proto zvolil větší obvod předních kol, auto se potom pomaleji rozjíždělo, mělo ale vyšší maximální rychlost. Co jsem najel na rovině, jsem ztratil v technických pasážích a do kopce. Nakonec nula od nuly pošla. Celý den mě trápil levý kyčelní kloub, mám ho trochu vytahaný. Chvílemi jsem nevěděl, kam mám tu bolavou nohu strčit, Marek mi poradil: „Vystrč si ji z okna, tam je místa dost pro její natažení.“ Na autě jsem před akcí jeden volný kloub řízení vyměnil, u auta připraveného na sezonu mě to trochu překvapilo. Naopak to, že má můj známý umělý kyčelní kloub, mě tolik neudivilo. Auto již má klouby opravené, teď je řada ne mě, ale to bych nechal, pokud to půjde až po sezoně.

Foto: Michal Sychra, Trať skýtala převážně pěkná místa.

Servis jsme měli v jeho horní části a sousedili jsme s plotem firmy, kterou hlídali dvě psiska větších rozměrů. Stálým štěkotem dávali najevo, že o nás ví, z naší společnosti neměli vůbec radost. Svůj názor na celou záležitost, kde nás měli za vetřelce, změnili po prvním buřtu. Tekoucí slina z psí huby a loudivé smutné oči si vymodlili další a další buřty a byli jsme rázem kamarádi. Když jsem u těch buřtů, i ve stánku s občerstvením měli buřty na grilu, byli úplně studené až zmrzlé. Servisní zóna byla vhodně vybraná v areálu bývalých kasáren, skýtala dost potřebného prostoru pro zázemí doprovodů. V podvečer startu soutěže jsme ještě prořezali pneu na případné vlhko. Potvrdila se mi stará pravda, že co mám sebou a připravené, většinou není třeba. Co nemám, to nutně potřebuji. Bylo krásné skoro letní počasí a předpověď o přeháňkách se nevyplnila. Potřeboval jsem dvě měkké pneu na zadek, aby se trochu v zatáčkách vozil, ty jsem neměl.

Foto: Auto sport foto, Radek Vojtěchovský, Trať vedla krásnou krajinou, obohacenou i o šotolinový úsek.

Velmi mě zaujalo starobylé náměstí, na kterém byl uskutečněn slavnostní start za účasti představitelů obce. Je škoda, že z takto pěkné soutěže nebyl pořízen kvalitní záznam, či sestřih, který by zdokumentoval vřelou atmosféru a také vítěze jednotlivých tříd. Je sice pravdou, že se objevilo několik záznamů, které byly pořízeny kameramany pro svoji klientelu. Kvalitní, nekomerční záznam, věrně, nezaujatě dokumentující dění by určitě obohatil tuto velmi zdařilou akci. V celkovém komentáři k této akci jsem dle vyjádření zástupce obce čtenářské napsal zbytečně dlouhý text. Pokud se to někomu bude zdát i nyní dlouhé, tak se předem omlouvám za délku. Kdyby snad naopak někdo měl názor opačný o krátkosti této stati, tak nechť přijme omluvu za krátkost pojednání. Závěrem poděkování všem, kteří nám umožnili start na této rallye, jak reklamním partnerům, tak týmu, který připravoval soutěžní auto. Pořadatelům za pěknou trať a solidní organizaci. Fotografům za fotomateriál. S výběrem zdařilých snímků jsem měl tentokrát omezené možnosti. Protože dva kvalitní fotografové se akce nezúčastnili, jednak Tomáš Wanka a zejména Petr Šedivec, oba měli jiný program. Před odjezdem nám ještě Petr, jako zkušený soutěžní jezdec prohlédl naše auto, aby bylo ve stavu, kdy bude ochotno spatřit cíl. V jedné z galerií jsem našel fotku jiného autora s citem pro detail. Chvíli mně sice trvalo, než jsem poznal, že jde o náš vůz, nakonec jsem jej identifikoval podle nelícujícího blatníku k čelu. Určitě je to kvalitní fotka pro likvidátora z pojišťovny s místem poškození, jako záběr pro reklamního partnera však hodnotu již takovou nemá.

Tak to dopadne, když jedu s velkým autem, nevejde se celé na snímek. Od příště pojedu s Fiatem 500.