V roce 2005 se poprvé příznivci automobilových soutěží seznámili se jménem Jiří Navrátil. S pilotem, který v motokárách upoutával nejenom vždy výrazným designem stroje i oblečení, ale především velmi kvalitními výkony. Jiří Navrátil sbíral zkušenosti a vavříny na domácích i evropských motokárových tratích ve třídě ICC 125 ccm, která je nejrychlejší kartingovou kategorií.

Na sklonku již zmíněného roku 2005 se Jirka objevil s produkčním vozem Mitsubishi Lancer EVO 7 na rychlostních zkouškách Pražského rallysprintu. Pro většinu diváků neznámý Jiří Navrátil překvapoval jezdeckým projevem, ale především dosahovanými časy v rychlostních testech. Po dobře zakončené okruhové sezoně 2006 se Jiří Navrátil rozhodl opustit sedačku motokáry i kokpit vozu Škoda Octavia a začít pravidelně brázdit rychlostní zkoušky. Volba padla na produkční vůz Mitsubishi Lancer připravený v dílnách litvínovského týmu AP Motorsport.

Jirka pod dojmem konkurenceschopných časů v pražských rychlostních zkouškách, a to nejenom na okruhovém Strahově, ale i na první pohled reálné RZ Řeporyje-Cementárna očekával kvalitní výsledky i v „normálních“ soutěžích. Do své první sezóny v rallye v roce 2007 vstupoval sebevědomě, ale po velmi krátké době dospěl k názoru, že k úspěchu v rallye nestačí jen výborná kontrola nad vozem a jeho kvalitní ovládání. Rallye je komplexní disciplína, kde k úspěchu je třeba především penzum zkušeností a správné pochopení filozofie tohoto náročného sportovního odvětví.

Po nehodě v Rallysprintu Kopná se Jiří Navrátil rozhodl, že slušovická soutěž byla dočasně poslední rallye, do které odstartoval. Nejenom o důvodech tohoto rozhodnutí je následující rozhovor.

Jiří, co je důvodem tak zásadního rozhodnutí, kterým je dočasné ukončení startů v rallye?

Rallye je velmi náročná disciplína, která je podstatně složitější než vypadá laickým pohledem. Teprve během několika startů v opravdových soutěžích jsem pochopil, že cesta ke kvalitním výsledkům je náročná a zdlouhavá. Já nejsem typickým střelcem, ale miluji motoristický sport a závodění. Rallye však vyžaduje pokoru a sbírání zkušeností, zvláště v dnešním mimořádně konkurenčním prostředí. Nechce se mi 2 nebo 3 roky jen pomalu jezdit a sbírat zkušenosti. Láká mě akce, ne však za neúměrnou cenu rizika. Proto dočasně nebo možná i natrvalo opouštím svět rallye.

Rozhodnutí padlo po havárii v Rallysprintu Kopná. Většina jezdců si po havárii dávala pauzu kvůli finančním důvodům.

Pro mě je motoristický sport náročný, neboť nemám prakticky žádné významnější sponzory a většinu nákladů jsem nucen hradit z vlastních zdrojů. Finance však nejsou hlavním důvodem pro skončení závodění v rallye. Daleko podstatnější a důležitější je pro mě to, že na trati rychlostní zkoušky nehodlám riskovat zranění. Nechtěl jsem rozhodnutí přijmout hned pod dojmem havárie. Proto také s rozhodnutím přicházím až nyní.

Ohromné riziko při automobilových soutěží zkušeného pilota tak zaskočilo?

Kohokoliv jsem svezl, třeba jen v mém soukromém tréninkovém voze někde kousek po okresce, mi řekl, že jsem blázen a příště už jet nechtěl. Pro pochopení rychlosti a nebezpečí je třeba sedět uvnitř a zažít všechny ty pocity. Rychlost v rallye, technické možnosti vozu a pneumatik, ale hlavně dnešní konkurence bičuje pohyb po tratích k samotné hranici jezdeckého umění. Samozřejmě s obrovskou zásobou zkušeností jenž disponují přední jezdci, se nebezpečí snižuje a většinou havarují již jen tradiční ranaři. Amatér jako já riskuje několikrát více, ale hlavně tak trochu zbytečně. Když jedete rychle, každou chvíli na vás čeká nějaká past o které Pech, Trojan či Peták již dávno vědí. Ať už je to v podobě chybného rozpisu, nečistot, špatného přijetí informací od spolujezdce, či nevhodné volby stopy. Toto vše já i moji dnešní soupeři řešíme každou třetí zatáčku. Opravdoví profesionálové se tomu jen smějí…

V onboardu po havárii je vidět, že Tvému spolujezdci Jirkovi Káňovi spadla z hlavy přilba. Co bylo příčinou?

K závodění a především k bezpečnosti nikdy laxně nepřistupuji. Používám formulovou uzavřenou přilbu Arai a využívám i systém Hans, včetně „velkého“ sedadla. Bojím se o sebe a proto se snažím mít maximálně bezpečnou výbavu na úrovni světového šampionátu. Jejich upevnění a zkontrolování beru jako samozřejmost. Můj spolujezdec měl helmu také připevněnou, ale zřejmě nebyla dostatečně utažená. Vlivem poměrně silného nárazu sklouzla. Chyba je plně na jeho straně. Jirka patří do nejužšího okruhu mé rodiny a já jsem velmi rád, že to pro něj nemělo žádné následky.

Co považuješ za svůj největší úspěch v rallye?

Ať je to jakkoliv, tak vítězství na Pražském rallysprintu ve skupině produkčních vozů. Na „normální“ rallye zřejmě dvanácté místo na sprintu Tišnov.

Z dílčích výsledku to je první a druhá RZ na Jänneru, divácká supererzeta v Budějovicích, druhý průjezd Sv. Jánem. Pak také velmi slibně rozjetá Kopná, kde jsme kromě prvních dvou vložek drželi vysoké tempo a odstoupili z 9. místa absolutně.

Která soutěž se Ti nejvíce zamlouvala?

Rozhodně Jänner. To je komplexní soutěž, kde se jede v rozličných podmínkách na velmi pěkných a technicky náročných tratích. Tato soutěž není tak rychlá a to mi vyhovovalo. Perfektně tam funguje organizace, nepochopil jsem, proč mnoho jezdců nemá tuto soutěž v oblibě.

A soutěž, která byla pro Tebe nejnáročnější?

Pro mě byly všechny soutěže velmi těžké, neboť jsem všude jel poprvé. Hodně těžká a rychlá mi přijde krumlovská rallye. Její slavné skoky a zvláště pak legendární RZ Malonty. Nečekal jsem, že budou v rychlostních zkouškách tak dlouhé úseky, kde se jede na maximální rychlost. Celkově mi přijde, že jsou české erzety dost rychlé.

Co spolujezdec?

Rozhodně jsem podcenil vliv spolujezdce. Dnes bych začal jinak a kdybych býval neměl tvrdou hlavu a nechal si od pana Arazima poradit, bylo to jednoduší a výsledku prospěšnější. Nemám rád kolektivní sporty a nutnost vyjít se spolujezdcem se ukázala jako jeden z největších problémů. Startoval jsem s Kájou Kranerem (Praha, Jänner, Krumlov), Edou Perskim (Šumava) a Jirkou Káňou (Praha, Tišnov, Kopná).

Co Tě nejvíce v rallye překvapilo?

Jak moc je to komplexní disciplína, kde o výsledku rozhoduje mnoho faktorů. Na to jsem nebyl připraven. Hlavním úkolem v rallye je dostat auto z bodu „A“ do bodu „B“ a je tak trochu jedno jakým stylem. Především je nutné udržet vůz na trati a po celou dobou držet konstantní tempo. Také mne překvapilo jak jsou jezdci neustále nuceni improvizovat a vypořádávat se s měnícími se podmínkami. Samostatnou kapitolou je jízda v noci.

Jak jsi se vypořádal s volbou pneumatik, kde často v servisu přezouváš na tři RZ dopředu?

Nejenom že nevíte, jestli se po servisu nezmění počasí, ale ani při stálém počasí není vše jasné. S Václavem Arazimem jsme hovořili o výběru pneumatik pro sobotní etapu Jänneru. Na většině vložek byl suchý asfalt, jenom v určitých místech vlhko a bláto. Pan Arazim zvolil pneumatiky intermedia, já slick. Jenže intermédia byla správná volba a slick naprosto špatná. Čas, který jsem na suchém asfaltu získal, jsem několikanásobně ztratil na vlhku a úseku s blátem.

Hodně se mluvilo o okopírovaném rozpisu, osvětli nám to, prosím.

Na tuto otázku jsem se těšil. Začal jsem pochopitelně se svým rozpisem, kde jsem částečně přenesl známkování a systém zatáček pana Arazima. Hodně mi pomohl i Václav Pech, který se mnou strávil dost času a hodně věcí mi objasnil.

Jänner jsem si napsal sám a byla to chyba na chybu, v pátek večer jsem měl chuť odstoupit. Zatáčky v rychlostním rozmezí 90-140 km/h, naprosto neseděly. Proto v pátek o půlnoci vyrazil spolujezdec Kája kopírovat a ráno už jsme jeli na Arazův rozpis. Pan Křeček, který s námi spal na hotelu, byl na rozpacích. Ale rozdíl byl tak nebetyčný, že jsem se od půlky první erzety dokonce smál do intercomu jako blázen. Sedělo všechno, ale tak že dokonale! Ať tam bylo vidět nebo nebylo, ať úzké či široké, prostě 6A se dala jet na plnou čtyřku, vždy a všude. V životě jsem, nezažil větší překvapení. Od té doby jezdím na rozpis pana Arazima.

Hodně lidí se mi směje a tak bych jim vzkázal, že jsou buď nesoudní a nebo si neuvědomují kolik času a práce to stálo je. A nebo někteří ještě hůř: omezení a zaslepení vlastní dokonalostí. Jen jejich jezdecká podprůměrnost jim nedovoluje dojít na limity vlastního rozpisu a když už přijde chyba, všude po závodě řeknou, že bylo na silnici vytaháno bláto či dokonce olej. Jsem ochoten vsadit se, že kdyby si od kohokoliv z těch chytráků (povětšinou od 6. místa níže) Kresta či Pech půjčili rozpis (pomineme li různé značení a známkování a soustředíme se jen na stejnost a kvalitu po celou dobu všech RZ), nejsou schopni jet bezpečně a rychle.

Není tedy rozumnější sklonit hlavu před Ing. Arazimem s 30letou zkušeností? Pokud si budu psát vlastní rozpis, tak nejsem schopen zaznamenat více jak pět druhů zatáček. Václav Arazim však používá 30 druhů zatáček. Největší problém seznamovacích jízd pro nezkušeného spočívá v tom, že se trénuje rychlostí běžného provozu, ale vy musíte odhadnout, jak se bude závodní auto chovat v diametrálně odlišné rychlosti a toho ani po půl roce závodění nejsem schopen.

Nabízí se tedy další otázka, jak na tebe zapůsobil Václav Arazim?

Pan Václav Arazim mě velmi překvapil. Hodně lidí u trati jej považuje za jakéhosi „litvínovského podvodníka“, který jede rychle kvůli vylepšené technice. I já jsem se podivoval, jak může jet tak dobré časy, když jeho projev v zatáčkách je tak nevýrazný. Jenomže on jede striktně na rozpis, velmi chytře a rychle zvláště pak v těžkých pasážích. Všimněte si jaké drží tempo na prvních průjezdech, za deště nebo v noci. A najednou zjistíte, že chvíle kdy pan Arazim září nejsou v tom že má o 10 koní více (ty na promáčeném, úzkém a zabahněném Kohoutu asi moc znát nebudou), ale v dokonalé znalosti rallye a obrovských zkušenostech. On nezískává na rovině, ale ve sjezdu dolů lesem. Měl jsem tu čest, že jsem mohl porovnávat naše onboardy a zjistil jsem, že se s ním vůbec nemohu měřit.

Václav Arazim o mě špičkově pečoval před i během závodu. Možná jsem jej i celý tým zklamal mým rozhodnutím, neboť jsem měl na pronájem auta velmi atraktivní cenu a přístup. Velmi si jej cením jako jezdce, ale i člověka jenž mi rozšířil obzory a něco předal.

A AP Motorsport jako takový?

Vše skvělé, auto až na jedinou výjimku šlapalo jako hodinky a servis byl bez problémů. Cítil jsem se komfortně. Je třeba zvlášť poděkovat mistru mezi spolujezdci, Julovi Gálovi, který nám byl vždy blízko radou a pomocí. A na závěr jsem si nechal mého největšího oblíbence pana Zdeňka Pipotu, hlavního mechanika. Je to úžasný člověk a odborník. Vždy milý, veselý a skromný. Tak vypadá jedna z legend českého rallyesportu. Dnes už bez závodní kombinézy, zato však pořád milující tento sport.

Jaká jsou vztahy mezi jezdci?

Asi to nemohu hodnotit nějak významně, neboť jsem přece jenom v soutěžní komunitě byl chvíli. A také nevím, zda je většina jezdců tak pohodových nebo já jsem měl pouze velké štěstí na lidi. Nejvíce jsem komunikoval s Vaškem Pechem, Vojtou Štajfem, také nováčkem Jirkou Vackem, Pepou Semerádem, Vladimírem Bergrem a Pavlem Valouškem. Byla to pro mne čest a tímto jim děkuji za projevené přátelství a rady.

Václava Pecha jsem měl dokonce možnost sledovat ze sedačky spolujezdce a byl jsem dost překvapený. Strašně mě udivilo jak řídí. Z pohledu okruhového jezdce to je docela hrůzný pohled. Mnoho trhavých pohybů volantem, se kterým neustále pracuje. Ale rychlost, jakou tréninkové Mitsubishi na rozbité okresce vodil, byla pro mě naprosto nepochopitelná! Dodnes na to vzpomínám.

Jak hodnotíš jezdce, jenž znáš z okruhů? Třeba Jana Kopeckého či Tomáše Engeho?

Dnes více než dřív obdivuji schopnost Jana Kopeckého, který se už dokonale etabloval na špičce české rallye scény. Je to mladý a inteligentní kluk, který se plně věnuje své práci a to přináší ovoce. Nejsem však schopen reálně posoudit jeho situaci v MS. Za podmínek, které Honza má, je sice krásné přání fanoušků, aby jel na špičce WRC, ale to bohužel není reálné. Pokud by dostal šanci jako například Kresta u Fordu, můžeme se bavit konkrétněji. Ale ani český hrdina Kresta ji nedokázal využít a byl odejit. Tak to prostě chodí v MS, tam už žádné naříkaní ani kdyby neplatí. Síto, jenž propouští talenty do MS, je v západních státech hrubší, než v našich. Tam musíte být prostě pan pilot a navíc přinést peníze.

Tomáš Enge je megatalent, který dokonale ovládá jakékoliv auto. Dokázal precizní stopu a návyky z okruhů perfektně přenést do rallye a připojil ještě svoji agresivitu. A nepotřeboval k tomu, aby závodil se špičkou několik sezón, ale bodoval hned a ve srovnání se soupeři ani neměl výbornou, ale jen dobrou techniku. Jeho velkou výhodou je, že nemá absolutně strach a zajímá jej jen vítězství. Myslím si, že kdyby pokračoval v rallye, dosáhl by překvapivých výsledků i na mezinárodní scéně. Dle mého názoru lepších než všichni dnes jmenovaní.

Je tedy příprava na motokárách a okruzích zbytečná?

Určitě ne. Nicméně kdo se naučí ovládat na okruhu auto a pak přestoupí do rallye, správně pochopí jeho pravidla, má větší šance na úspěch, než ostatní. Okruhy, ať už karting či auta jsou vynikající ve výuce přesnosti, stopy i brzdného bodu. Na okruhu tisíckrát opakujete jednu věc, až se přiblížíte k hranici dokonalosti. Navíc se mnohem jednodušeji hledá hranice. Jsou k dispozici tréninky se závodním autem a okolo trati záchytné zóny. Jak chceš hledat hranici v rallye? Myslím, že každý kdo chce s autem mezi stromy, by ho měl nejdřív umět dokonale ovládat.

Rallye versus závody na okruhu?

Možná to bude ode mě znít drze a směšně, ale myslím si, že hodně soutěžních jezdců neumí příliš řídit ve smyslu okruhového pilota a už vůbec ne správně brzdit. Okruhové závody mají taktéž své kouzlo, atmosféru a obtížnost. Je velmi těžké se tam prosadit a také většina českých rallye pilotů by se tam neprosadila. Myslím to vážně, rallye není jediný zajímavý motoristicky sport, ano je nejatraktivnější pro diváky a možná je také nejkomplexnějším. Přesto si myslím že Michael Schumacher je stejný hrdina jako Sebastien Loeb, či Valentino Rossi. Nemá to srovnání stejně jako krasobruslení a hokej. Obojí je na ledě, ale co je těžší?.

Faktem je, že nejsme na okruhu ani na ledě a moji soupeři dokáží auto podstatně rychleji dovézt do cíle erzety než já, a to je rozhodující.

Fanouškem rallye však zůstáváš.

Pochopitelně. Rallye mě zajímá dlouho a nyní po mých zkušenostech mě baví ještě více. Teprve nyní začínám oceňovat výkony i těch, kteří nejedou v absolutní špičce. Věřte mi, že hodně z nich podává když ne úžasné, tak minimálně dobré a uznáníhodné výkony. Přede všemi hluboce smekám a všem posádkám fandím.

V jaké disciplíně Tě nyní budeme potkávat?

Od Kopné jsem si dal pauzu, šest let jsem závodil naplno a odpočinek mi rozhodně neuškodil. Na příští rok není zatím nic jasné. Možná se znovu zaměřím na motokáry, ale to je zatím jen přání.

Rozhovor je vyčerpávající. Co říci závěrem?

Do rallye jsem vstupoval s názorem, že to nebude lehké, ale že se budu pohybovat na bodech. Můj dojem vycházel z toho, že většina jezdců vyjma absolutní špičky nejsou vůbec závodníci. Myslím si to tak trochu dodnes, ale na opravdových erzetách jsem pochopil, že nejenom o tom je rallye. Mnoho fanoušků si vzpomene na moje odvážná a z dnešního pohledu velkohubá a drzá prohlášení po vydařeném Pražském rallysprintu. Nebyl jsem tehdy schopen rozlišit, že Pražský rallysprint je závod s dobrou atmosférou, kvalitními jezdci a automobily, ale pořád je to jen nádherná show pro diváky. Není to rallye. Skutečná rallye je úplně jiná.

Chtěl bych se za má odvážná prohlášení omluvit všem fanouškům i jezdcům, neboť realita je mnohem těžší než vypadá. Prostě pochopit zákonitosti rallye a její filozofii je náročné a mně se to doteď nepodařilo.

V rallye jsem neuspěl podle svých představ a uznávám to. Odcházím jako poražený, ale s krásnou vzpomínkou na něco neskutečně krásného a s úžasnou atmosférou. Doteď jsem plný dojmů ze všech těch smyků a pískání lidí okolo tratí.

Děkuji za rozhovor a taktéž děkuji všem, kdo se jakkoliv podíleli na krásném zážitku jménem Rallye 2007.

www.jiri-navratil.cz