Jízda plná atraktivních smyků a dalekých skoků, sympatické vystupování a také nezapomenutelný červený mercedes, to vše udělalo z německého pilota Petra Holuba jednu z legend osmdesátých let. Během nedávno uplynulé Rally Bohemia se Petr vrátil po třinácti letech do Mladé Boleslavi, a mě se dostalo cti sepsat s ním profil pro stránky eWRC.

Aktuální fotka – Rally Bohemia 2008

Karlovy Vary nebo Carlsbad?

Petr: „Narodil jsem se v Karlových Varech v rodině Sudetských Němců a dětství jsem prožil v Novém Sedle. V roce 1967 jsem se v rámci sdružení rodiny vystěhoval do Německa za matkou, která rok předtím emigrovala. Zpět do Československa jsem se podíval až v roce 1973. Nabídl jsem se jako tlumočník týmu Irmscher, který angažoval tehdy talentovaného mladíka Waltera Röhrla a jel s ním první sezónu mistrovství Evropy. Vzali mě s sebou na Rallye Vltava do Klatov. V té době pro mě nebylo vůbec jednoduché se do Čech vůbec dostat. Jako místo narození jsem totiž uváděl Karlovy Vary a tak vždycky bývaly obrovské problémy se vstupním vízem. Časem jsem zjistil, že v Německu existuje městečko jménem Carlsbad, což je německý výraz pro Karlovy Vary. Přestal jsem do papírů psát Karlovy Vary, ale právě toto městečko. Od té doby bylo vyřizování víz podstatně rychlejší, třeba i během tří dnů.“

Petr Holub s dcerou Jessicou

Rallyové začátky

Petr: „K soutěžím jsem se dostal počátkem sedmdesátých let přes Irmschera. V Německu byl poměr k rallye přibližně stejný jako před pár lety v Česku za éry WRC. Walter Röhrl tehdy způsobil opravdový soutěžácký boom. Hodně se o něm psalo a často byl k vidění v televizi. Dnes jsou soutěže v Německu na okraji zájmu. Debutoval jsem v roce 1974 s absolutně sériovou asconou a v tomtéž roce jsem za své těžce vydělané peníze absolvoval další tři soutěže. První úspěchy přišly až v roce 1978. Za získanou prémii jsem pořídil vůz Opel Kadett GTE. Přestože byl homologovaný ve skupině 1, tudíž s minimálními úpravami, stal se jedním z mých nejúspěšnějších aut..“

Opel Kadett GTE od 1978-1981

Opel Kadett Cup

Petr: „Právě s kadettem se mi v roce 1978 podařilo dosáhnout několika absolutních vítězství. Úspěch mě namlsal a tak jsem chtěl zase o kus dál. V roce 1979 se firma Opel rozhodla uspořádat značkový pohár Opel Kadett Cup a právě účastí v něm jsem se poprvé zapsal do povědomí fanoušků. K dispozici byly pouze vozy s motorem o obsahu 1,2 litru a výkonu slabých 60 koní. Neexistovala povinnost koupit nový vůz a auto bylo možno pořídit i jako ojeté. My si pořídili auto za 6000 marek, pouze s bezpečnostním vybavením. Podobnou formu relativně dostupného závodění bych si za podpory některého výrobce nebo dovozce automobilů dokázal představit i dnes v Česku. Určitým náznakem byl Škoda Fabia Cup. Bohužel ale áčková auta byla natolik nákladná, že neměl šanci výrazněji se rozšířit a nabídnout široké startovní pole.

Vítězové Kadett Cup Holub – Kress

Zavedení značkového poháru Opel vzbudilo velký zájem a na startu první soutěže se objevilo 170 kadettů! Byl to závod sám pro sebe. Ještě neexistovaly počítače pro vyhodnocení výsledků a tak nastal totální organizační kolaps. Firma Opel založila sportovní oddělení a důsledně hlídala dodržování předpisů prostřednictvím stálého kontrolování prvních deseti aut. Hned první ročník poháru se mi podařilo vyhrát a vedle finančních cen jsem získal i možnost startu s továrním vozem na soutěži Raid Polski v roce 1980. Zklamáním bylo sdělení vedení sportovního oddělení, že pro další akce si nemám dělat naděje. Už jsem pro ně nebyl věkově perspektivní. Bylo mi třicet a oni hledali nějakého mladíka. Rok nato vyhrál pohár Erwin Weber a právě on odpovídal jejich představám.“

Kadett GTE nejúspešnejší auto

Léta s Toyotou

Petr: „Následovala soutěžácká pauza. Oženil jsem se a koupil a rekonstruoval domek, což spolklo veškeré finance. V roce 1983 jsem to zkusil znovu, tentokrát se značkou Toyota, která v Německu pořádala další pohár. Pořídil jsem Toyotu Starlet 1.3, s níž jsem hned napoprvé vyhrál Starlet Cup. Byl jsem zkrátka předurčen pro značkové poháry. Sbíral jsem je jako filatelisté známky :-) . Bohužel ale nemám schopnost sám sebe prodat a sehnat peníze, takže jsem vždy závodil za vlastní. Ocenil jsem tedy výhodu značkových pohárů, kde se v případě vítězství daly závody financovat z vyhraných prémií.

Rally Škoda 1985

Rok nato přišla Toyota s novým modelem Corolla, který měl revoluční šestnáctiventilový motor o výkonu 124 koní. To už bylo soutěžní auto schopné dojíždět do první desítky absolutního pořadí. Byl to opět značkový pohár, ale bylo nutné pořídit zcela nový vůz. Nemožnost nastoupit s ojetým vozem se podepsala na menším startovním poli tvořeném asi 20-30 posádkami. Také tento pohár jsem ihned vyhrál, přestože jsme měli koncem sezóny velkou nehodu, při níž jsem utrpěl zlomeninu levé ruky. K nehodě došlo během Hunsrück Rallye. Na otevřeném poli jsem střihnul jednu pravou zatáčku v plné rychlosti. Přední kolo se dostalo do žlábku odvodňovacího kanálu, auto bylo katapultováno do vzduchu, a já byl bez šance zamezit patnácti kotrmelcům. Kost nechtěla srůst, tak jsem musel jeden podnik vynechat. Poslední soutěž jsem absolvoval na sedadle spolujezdce, abych získal alespoň jeden bod potřebný k jistotě vítězství v poháru. Byla to má první sezóna se zapůjčeným autem. Patřilo firmě Fritzinger. Teď bylo totálně zničené a na poslední podnik jsem si musel půjčit jiné. U rozbitého nezbývalo, než uhradit vzniklou škodu. Při poslední soutěži jsem seděl na pravém sedadle s rukou v sádře a můj spolujezdec Wendel (mimochodem později se stal mistrem Německa s Holzerem na lancii) řídil. Nikdy neměl ambice jezdit rychle jako jezdec a jel tak pomalu, že nás po pěti kilometrech dojelo auto startující za námi. Zcela vyděšen odmítl dále jet. Musel jsem zpět za volant, který jsem držel jednou rukou, a on mi alespoň řadil. Pohár byl náš a zároveň jsme vybojovali titul ve skupině N v mistrovství Německa.“

Corolla 1600 GT

Legendární červený Mercedes

Petr: „Zlomenina kosti se ukázala být vážnější a ne a ne srůst. Při pohybu ruky jsem na vlastní kůži cítil její pohyb. Musel jsem na operaci a již domluvené angažmá s Toyotou Celica Turbo po Björnu Waldegaardovi vzalo za své. Přišel jsem tím o poslední naději na tovární auto. Po zotavení jsem s tréninkovou toyotou odjel několik podniků sezóny 1985 včetně barumky a Rallye Škoda.

DB 190-2,3-16V skok Slušovice

Uvažoval jsem, že k získání sponzorů by mi mohlo napomoci pořízení atraktivního auta. To se však brzy ukázalo jako omyl. Kromě oleje a sedaček jsem jezdil nadále za vlastní. Chyběly i peníze na výměnu dílů, které už měly něco za sebou a každou chvílí hrozily poruchou a odstoupením ze soutěže.

Holub – Moller Mercedes Benz 190 E 2

Volba padla na Mercedes Benz 190 E 2,3 16V, který jsme stavěli z havarovaného vozu v roce 1986. Mercedes nebyl pro soutěže tou správnou volbou. Jezdilo se mnohem více šotolinových úseků než dnes a tak jsme s ním největších úspěchů dosahovali hlavně na hladkých italských a rakouských asfaltech.

Holub – Moller Mercedes Benz 190 E 4

V roce 1987 jsme se přihlásili do Mitropa Rallye Cup-u a díky tomu startovali nejen v Německu, ale třeba také v Rakousku, Itálii a v Československu. Velmi zodpovědně jsme se tehdy chystali na barumku. Díky přítelkyni z Otrokovic, bývalé Regnerově sekretářce, jsme získali aktuální itinerář a napsali si zlínské rychlostky. To se tenkrát ještě smělo. Každý mohl odtrénovat to, co zvládnul. Poprvé jsme během tréninku použili videokameru a po večerech jsem se z nudy naučil erzety nazpaměť. V úvodu soutěže jsme dokonce absolutně vedli, ale závada tlumičů znamenala odstoupení. O rok později jsme jel s mercedesem i Rallye Valašská zima a bohemku. V Mladé Boleslavi mě ale od začátku trápily špatně fungující brzdy, které mi nedovolily jet tak, jak bych chtěl.“

Vítězství Mitropa 1987 2. Gassner 3. Werner

Experimenty po mercedesu

Petr: „Po prodeji mercedesu jsem se rozhodl koupit Lancii Deltu Integrale ve skupině N. Druhá polovina osmdesátých let patřila v mistrovství světa právě italské automobilce, ovšem v enkové verzi to nebyl vůbec dobrý nákup. Homologace pro skupinu N nebyla pro soutěže téměř použitelná. Nebyl jsem jediný, kdo se podobně spálil. Podobně dopadl například Jirka Sedlář a mnozí další, kteří vše pochopili nejpozději ve chvíli, kdy jim samo od sebe upadlo kolo. Na barumce 1990 jsem s lancií startoval naposled. Při jednom zatočení volantem jsem se náhle řítil rovně do pole. Prasklo řízení…

Peter Holub vor Mercedes

Následoval návrat ke klasice. Vsadil jsem na dvojkového áčkového golfa. Stavěli ho v Praze a zařizoval to jeden z mých spolujezdců, Pavel Hartl. Jen motor jsem svěřil ladiči Hohenesterovi, který na mě nechtěl nikdy příliš vydělat. Mimochodem právě od něj jsem měl půjčeno Audi 200 Quattro na bohemku 1989, kde jsem odstoupil z prvního místa v konkurenci tehdejších evropských hvězd první velikosti Baumschlagera, Arlettiho, Alessandriniho, Thiryho nebo Strömberga. Tento výkon považuji za jeden ze svých nejkvalitnějších už proto, že jsem před startem najel s tímto výkonným monstrem pouhé dva tři kilometry a hurá rovnou na erzetu. Měl jsem zkrátka dar rychle si na auto zvyknout a sžít se s ním. Něco podobného jsem viděl později třeba u Emila Trinera. Tenkrát mě zastavila banální závada přívodu paliva a záběr, jak tlačím auto třídou Václava Klementa k dnes již zahloubeným kolejím, dokonce proběhl i Českou televizí.

Audi 200 Quattro

Golf byl jednoduchou a levnou technikou, byť k továrnímu vozu měl daleko. Na přední místa však stačil. V roce 1992 jsem zvítězil v Blovicích a rok nato se soudobými auty skončil. Mimochodem, na poslední pokus se mi poprvé podařilo dojet barumku, tentokrát s Věrou Pečenkovou.“

Poslední vítězství Rallye Agropa 1994

Historici

Petr: „Po nástupu nové éry porevolučních závodníků, kteří v soutěžích utápěli lehce nabité peníze, jsem se rozhodl ze soudobých aut odejít a navázat na dílčí úspěchy s golfem. Karel Jirátko mi nabídl historika Mini Cooper, který mu příliš nevyhovoval a necítil se v něm jistý. Auto jsme si postupně vyladili podle svých představ. Za obrovskou výhodu veterána považuji neztrácení hodnoty vozu. Pokud se mu neublíží, je ho možné po deseti letech prodat za stejnou cenu jako byla ta nákupní.

Cíl Rally Bassano (I)

Moc rád vzpomínám na souboje s Janem Trajboldem starším, pilotujícím v té době BMW.
Kompletní sezónu 1996 mě navigoval nejlepší kamarád, žatecký Franta Blahout. S miníkem jsme vybojovali druhé místo v Mitropa Historic Cupu. Pak už jsem se svezl jen občas s vozem BMW 2002 Ti. Naposledy v roce 2003 v Kramolíně.“

Monte Carlo Opel Ascona 2,0 B

Rallye Monte Carlo

Petr: „Legendární Rallye Monte Carlo pro mě byla a je nejoblíbenější soutěží. Koncem sedmdesátých letech jsem se tam byl podívat starým ojetým mikrobusem Volkswagen a tamní atmosféra mi učarovala. Jsem šťastný, že jsem se mohl dvakrát postavit na start této tradiční rallye. Poprvé to bylo v roce 1980. Start byl odměnou za vítězství ve značkovém poháru a k dispozici jsem dostal asconou od Petera Mattiga. Tréninky jsem naplánoval po Vánocích, abych mohl strávit Silvestra v Monaku. Trať jsem najížděl s nějakou starou mantou. Na Burzetu jsem vlítnul do metr a půl vysoké sněhové závěje uprostřed silnice. Chtěl jsem ji projet, ale auto zůstalo viset s koly ve vzduchu. Vystoupil jsem ven do šílené vichřice. Venku se téměř nedalo vydržet. Centimetr po centimetru jsem se hodinu soukal ven ze závěje a po pěti stech metrech přišlo to samé znovu. Nocovali jsme v horách při teplotě mínus dvacet s autem zasněženým až po střechu, což znamenalo nemožnost nechat běžet motor. Vysvobodila nás až fréza. Startovat jsme museli na cizí rozpis a dokončili na 53. místě. Pochopil jsem, co je to Monte a „Noc dlouhých nožů“.

Neméně dobrodružný byl start v roce 1983 s golfem. Pirelli uspořádalo zvláštní pohár, jehož podmínkou bylo jet na pneumatikách bez hrotů. Přestože za to byly peníze, už nikdy bych to nezopakoval. Jezdit bez jistoty hrotů na zledovatělých silnicích není ono ! Soutěž pro mě skončila poškozením řízení po škrtnutí o skálu.“

Monte Carlo 1980

České asfalty = šotolina

Petr: „V Česku jsem se objevoval především na startu dvou v té době nejprestižnějších soutěží, barumky a bohemky. Velikou výhodou byla znalost řeči, tratí a jejich charakteru. Mnoho soupeřů ze západní Evropy se vždy podivilo nad rozbitými vložkami v Čechách a přivezení asfaltového podvozku se stávalo hlubokým omylem. Některé české silnice mi spíše svoji rozbitostí připomínaly šotolinu :-) Velmi příjemné bylo, že jsem býval v osmdesátých letech zvaným a žádaným hostem. Zdarma jsem měl k dispozici benzín i ubytování a když se připočte levné a kvalitní jídlo, nebyl důvod si stěžovat.“

Opel Ascona Sk.2

Osudový soupeř

Petr: „Vyloženě osudového soupeře, který by mě provázel celou kariérou, jsem neměl. Moc rád ale vzpomínám na rok 1988 a Jirku Sedláře. Potkávali jsme se v Mitropě. Jirka býval rychlejší v Čechách a já mu to vracel v Německu. Velmi mě zasáhla zpráva o jeho tragické smrti. Dozvěděl jsem se to při mém pobytu v Praze. Potkal jsem Marcela Tučka a ten mi řekl, že Jirka již není mezi námi. V době mého závodění s Mini Cooperem býval mým hlavním soupeřem Honza Trajbold. Bohužel už ani on není mezi námi.“

Vítez Toyota Starlet Cup 1983

Současnost

Petr: „Automobilové soutěže samozřejmě sleduji stále především díky internetu. Mezi mé nejoblíbenější servery patří eWRC. Jednou za čas zavítám na barumku, letos jsem si nenechal ujít bohemku. Na Rallye Šumava se jezdím dívat pravidelně. Mám to z mého bydliště v Bavorsku pouhých čtyřicet kilometrů. Letos se ještě hodlám podívat do Pačejova a příští rok možná připravím fanouškům překvapení :-) .“