Letošní Valašská rally dostala po několika letech důvěru Federace automobilového sportu AČR a konala se opět jako závod dvoudenního mezinárodního šampionátu. Pro naši posádku startovního čísla 79 však připravila několik nemilých momentů, které si prostě a jednoduše nemůžeme nechat jen pro sebe. Před napsáním tohoto článku jsme museli pár dní vychladnout…

První šok jsme zažili po zveřejnění startovní listiny. Zisk loňského národního titulu ve třídě N2 zřejmě nebyl pro tvůrce startovky dostatečným argumentem k tomu, abychom startovali alespoň v jedné skupině s ostatními enkovými šestnáctistovkami. Nakonec jsme byli zařazeni do seznamu přihlášených jako předposlední auto celého startovního pole. I přes to, že jsme mohli zažádat o změnu startovního pořadí, neučinili jsme tak. Sice bychom možná uspěli, ale jde především o princip.

Foto: Martin Stanislav

Za mnohem závažnější však považujeme moment, který se nám přihodil na páté rychlostní zkoušce. Po kotrmelci před Němeticemi jsme se vydali zpět na trať asi sedm minut za posledním startujícím. Otevírací vůz nás však nedojel. Ve velmi rychlém úseku před cílem vložky se před námi za zatáčkou z hluboké noci v protisměru rychlostní zkoušky objevil na stále ještě uzavřené trati civilní vůz! Po našem vzájemném minutí pokračoval v jízdě dál… V cíli jsme žádali časoměřiče o zaznamenání vzniklé situace do zápisu, avšak druhý den se nám doneslo, že naše připomínka nebyla nikde uvedena a teprve po opakovaném upomínání se tím začal někdo zabývat.

Do druhé etapy jsme odstartovali až na rychlostní zkoušce číslo sedm. Měřený úsek z Rybí do Závišic totiž pořadatelé páskovali až při našem volném průjezdu! Navíc v místech, která se při seznamovacích jízdách zkracovala (tzv. řezala), se náhle objevily dřevěné tyče a kameny.

Aby všeho nebylo málo, při prvním průjezdu rychlostní zkoušky Lešná si to proti nám za rychlým horizontem v obci, jejíž název tento test nese, prostředkem silnice šlapal cyklista. Na naše blikání zareagoval vskutku skvěle! Uhnul na kraj a pokračoval proti trati dál. Auto startující za námi ho údajně škrtnulo zrcátkem…

„Skvěle“ byl zajištěn i příjezd na start polookruhové rychlostní zkoušky Juřinka. Dvě stě metrů před časovou kontrolou zácpa, vozidla diváků stála po obou stranách a soutěžící se doslova prodírali na start davem lidí. Dopravní situaci nevylepšily ani veteránské automobily startující v jízdě pravidelnosti, které postávaly, stejně jako na několika předešlých testech, těsně před časovkou. Okamžiky přímo v časové kontrole byly také obrovským zpestřením velmi chaotické soutěže. Kvůli příjezdu jednoho vozidla, které se zdrželo na přejezdu, se v naší minutě sešly pod stanem časoměřičů tři posádky, k tomu si přišel pro svůj čas spolujezdec z veteránské soutěže (který měl přijet mimochodem asi až tak za čtvrt hodiny). Dvacet sekund před koncem naší minuty nás však časoměřička odbyla se slovy: „Vy jste taky veteráni? Tak počkejte!“ Kdybych jí zlostí skoro nerozmlátil stolek a několikrát ji důrazně neupozornil, že „jsem tady ve třináct, tak mi napište třináct!“, dostali jsme 20 sekund penalizace za pozdní příjezd. Trvalo jí totiž moc dlouho vypsat tři výkazy…

Foto: Jaroslav Kacerovský

Vrcholem celého valašského divadelního představení však bylo to, co se dělo po našem výletu mimo trať na RZ 12. Po startu za obcí Nejdek jsme spadli do lesa hluboko pod úroveň cesty. Traktor na vytažení jsme si mezi místními občany obstarali sami a jednomu ze dvou koncových vozidel odevzdali jízdní výkaz. Nabídku zástupce dispečinku sehnání traktoru jsme tedy mohli s díky odmítnout, avšak chování ostatních pořadatelů především ze sboru hasičů bylo doslova zarážející! Kolem projelo asi pět plných aut pořadatelů ve vestách. Ani jednoho z nich nenapadlo se nás zeptat, jestli se máme jak dostat ven a zda-li jsme v pořádku. Všichni akorát vystoupili, nafotili si hondu zapasovanou mezi stromy v rokli, zasmáli se a odjeli. Korunu všemu nasadili hasiči s dodávkou: „Hoši, můžeme si vás vyfotit? Musíte si někoho sehnat, odtud se těžko dostanete sami. My vám ale nepomůžeme. S tímhle to auto nevyndáme!“ smáli se nám do obličeje. Až po našem optání jednoho z pořadatelů, zda je vůbec zajímá, co hodláme s autem dělat, se jeden hasič odhodlal zvednout telefon, do kterého oznámil vedoucímu RZ, že je za startem auto v lese, poté odjel. Myslíte, že se pak něco dělo?

Po loňském šibeničním čase na přejezd k první vložce se ani letos pořadatelé neponaučili a deset minut ze startu na valašskomeziříčském náměstí až do časové kontroly v Choryni moc k předstartovnímu klidu nepřidalo, když skoro polovina přejezdu byla po městě. Velmi rychlý přesun nám organizátoři nachystali i z posledního servisu do cíle, kam už jsme bohužel nedojeli. Naopak doba přejezdu ze vzdáleného cíle Oder do přeskupení byla zase možná až moc dlouhá, když jsme i přes dodržování silničních předpisů čekali 20 minut před časovkou. Nebyli jsme také jediní, kteří očekávali startovní čas do druhé etapy z uzavřeného parkoviště, jak je tomu zvykem na ostatních soutěžích. První časovka byla až na náměstí. Uzavřené parkoviště bylo mimochodem dost chaoticky uspořádáno. Kdybychom se řídili pokyny zodpovědné osoby, tak z něj některá auta ráno ani nevyjela.

Foto: Jaroslav Kacerovský

Vypisovat tady všechny chyby v itineráři soutěže nám přijde jako nošení dříví do lesa. Když ani po loňském špatném popisu příjezdu do uzavřeného parkoviště se na tento nedostatek nepřišlo, chybné rozkreslení křižovatky za startem RZ Odry, jedna naprosto nesmyslně uvedená vzdálenost při přejezdu na start posledního testu nebo ponechání ČSAD jako bodu při vjezdu do servisu, nás jen usvědčila v tom, že itinerář byl spíš v pracovní, než „ostré“ verzi.

Po těchto zážitcích nám přijde naprosto nepodstatné, že kromě rychlostní zkoušky Lhota nebyla ani v jediné stopce tabule s časy aut, které projely cílem. Běžná praxe i z nejhůř hodnocených sprintrallye jaksi na Valašsko ještě nedorazila…

V závodě mezinárodního mistrovství tohle rozhodně už nikdy zažít nechceme!

Posádka startovního čísla 79
Jan Jakubec a Pavel Kacerovský
Honda Civic 1.6 VTi, třída N do 1600 ccm