Všichni členové týmu se hluboce sklání před památkou obou členů posádky, jíž postihla tragická událost. Sdílejí s rodinami Miroslava Levory a Pavly Třebínové opravdu upřímný zármutek.

Nemohou se ale zároveň nevyjádřit k jednání delegovaných činovníků s posádkou Jan Šlehofer – Zbyněk Soběhart.

Do Třebíče přijel tým jen s jedním vozem Fiat Punto Super 1600. S druhým vozidlem těžce havarovala na soutěži v Hustopečích posádka Jiří Skoupil – Tomáš Singer. V plné rychlosti se automobil třikrát převrátil přes příď, ta zůstala zcela zničená. Prostor pro posádku zbyl naprosto nedotčený a oba jezdci vystoupili nezraněni. Poškozené auto se do Třebíče nepodařilo opravit. Zbyla tedy jen posádka Jan Šlehofer – Zbyněk Soběhart. Právě na tuto dvojici byl zvnějšku vyvíjen už delší dobu zejména psychický tlak. Šlehofer to vyjádřil slovy: „Dokud jsme vloni jezdili třídu, která není tak zajímavá, všichni se na mě usmívali. Usmívali se i před letošní sezonou. Stačilo ale pár výsledků a leckdo se usmívat přestal.“

První vážný atak ze strany technických komisařů přišel na rallysprintu v Tišnově. Na startu jedné z vložek přišel k Šlehoferovi technik a řekl mu, že může mít problém, protože minulou zkoušku jel bez rukavic. Existuje prý na to důkaz v podobě televizního záznamu. Mladý jezdec se ale nenechal znervóznit, věděl, že to není pravda a výsledkem byly nejen vyrovnané výborné časy a skvělé umístění, ale i výtečné porovnání se čtyřkolkami.

Šlehofer po soutěži kontaktoval telefonicky předsedu rallyekomise FAS Ing. Františka Rosického, ten jednání techniků odsoudil a přislíbil omluvu. Skutečně se také později jeden z techniků telefonicky Šlehoferovi omluvil.

Jakmile přijel v Třebíči na technickou přejímku vůz této posádky, okamžitě se jí zúčastnil i hlavní technický komisař Stanislav Mrkvan. Váha ukázala hmotnost vozu 1024 kg, minimální hmotnost homologační je 1000 kg. Stejnou hmotnost ukázala váha na všech předchozích soutěžích, včetně závěrečné technické kontroly po dojezdu v Tišnově. Stanislav Mrkvan prohlásil, že má zjištěno, že tyto fiaty mají všude 1060 – 1070 kg a že tedy asi nebude všechno v pořádku. Okamžitě otevřel najisto zadní dveře a konstatoval v nich nepovolené odlehčovací otvory.

Šéfmechanik Luděk Svoboda předložil vyobrazení inkriminované části v homologačním listu, které naprosto souhlasí. Pan Mrkvan však nadále trval na tom, že i přes to jsou otvory ilegální a přivolal dalšího technika Ivana Matouška (nezaměňovat s Ivanem Matouškem jr., který je technickým šéfem týmů Václava Pecha a Romana Kresty). Luděk Svoboda oběma pánům připomněl, že před sezonou testovali vůz právě oni dva a o předmětné části se vyjádřili, že „když to tak ti Italové mají a ve světě s tím jezdí, bude to v pořádku.“

Stanislav Mrkvan okamžitě svá slova zapřel a trval na svém. Přesto vůz přejímkou prošel, technici o tom učinili záznam do Sportovního průkazu vozidla. Viz kopii příslušných stránek s razítkem a podpisem.

Nikde ani zmínky o tom, že by nebyl vůz přejat. Pouze v poznámkovém aparátu se objevil následující záznam:

Přejímka proběhla v klidu, vůz byl opatřen oficiální nálepkou o splněné přejímce a mechanici a posádka s ním odjeli.

Jaké však nastalo překvapení, když se ve startovní listině neobjevil. Bez vysvětlení, bez oficiálního sdělení, bez vyvěšení důvodu na oficiální vývěsce s podpisem hlavního sportovního komisaře a ředitele soutěže. Jen takový verdikt je platný. Posádka žádný dokument v ruce neměla, nebylo proti čemu se odvolat a šla tedy žádat vysvětlení do místnosti sportovních komisařů. Hlavní sportovní komisařkou byla Slovenka Gabriela Szczeczinová, sportovními komisaři Maďar Peter Faluvegi a Ing. Jan Regner.

Posádku nechali stát na chodbě, po několika minutách vyslali ven Josefa Vrátila pověřeného stykem s jezdci. Ten lakonicky prohlásil: „Tak nejedete!”

Poté se otočil a vrátil se dovnitř. Posádka zůstala jako opařená a spolujezdec Zbyněk Soběhart zaklepal, vstoupil a požádal o vysvětlení a hlavně nějaké písemné rozhodnutí. Tým stále neměl v ruce vůbec nic. To vše ve 13:00. Členové posádky byli pozváni dovnitř a dozvěděli se, že z bezpečnostních důvodů nemohou startovat. Na žádost o písemné vyjádření byli posláni ven a pozváni znovu na 16:00. V tu dobu jim sportovní komisaři dali do ruky následující papír:

Protokol o technické přejímce je interní doklad mezi hlavním technikem a sportovními komisaří, nemá pro posádku žádnou oficiální platnost. Přesto ovšem stojí za to si přečíst, co tu hlavní technický komisař Stanislav Mrkvan v kolonce důvodů nepřevzetí vozidla, napsal:

Nedovolená lehká váha karoserie
ale celková váha je v pořádku
(bezpečnostní důvod)

Pomineme-li až téměř komickou formu a obsah zápisu, dostáváme se k naprostému rozporu se schválením přejímky (viz kopii zápisu v průkazu).

Mezitím dojel do Třebíče šéf týmu Petr Svoboda a rovněž se dožadoval vysvětlení a oficiálního dokumentu. Sportovní komisaři se však rozutekli a nebyli k sehnání. V 15:00 se komisaři ve své místnosti sešli a vedoucího týmu vyslechli. Poté setrval na chodbě až do následujícího dne do 00:30. Po celou dobu nebyl sbor rozhodčích schopen vydat jakýkoliv oficiální dokument.

Na popud mechaniků sešli u vozidla Jan Regner a Stanislav Mrkvan. Mechanici totiž poukázali na to, že pokud je to nutné, mohli inkriminované dveře vyměnit, mají náhradné sériové. Mrkvan prohlásil:
„To jste měli říct, že to umíte vyměnit – teď už to ale nestihnete, co?” Regner navrhl, aby byly dveře vyfotografovány k pozdějšímum jednání. Mechanici si chtěli telefonické svolení Petra Svobody, ten si vyžádal k telefonu Jana Regnera a zeptal se:
„Změní to něco na přehodnocení situace?”
„Ne.”
„Pak je zbytečné, abyste si na mém voze něco fotili.”

Do startu v 16:15 však stále zbývalo dost času. Petr Svoboda požádal při osobním setkání Jana Regnera, aby přidělili posádce náhradní startovní čas, že dveře vymění. A že stejně byl vůz na přejímce převzat, tak v čem je problém. Na to dostal odpověď, že hlavní technický komisař na přímý dotaz sportovních komisařů hned po přejímce, zda je závada odstranitelná, jednoznačně prohlásil, že nikoliv.

To je další bod nefér jednání Stanislava Mrkvana, který učinil závažné a osudové prohlášení v rozporu se skutečností.

Skutečnost, že vůz přejímkou prošel, však Regnera očividně zaskočila. „To je ovšem pro mě zcela nová informace, kdybychom to věděli, postupovali bychom jinak.”

Poté se snažil dovolat obou dalších komisařů. Maďar Faluvegi sem k záležitosti příliš konkrétně nevyjadřoval. Gabriela Szczeczinová se odmítla věcí dál zabývat, mezitím soutěž odstartovala a na vše bylo pozdě.

Petr Svoboda stále čekal před místností sportovních komisařů. Nikdo s ním nejednal, všichni se mu vyhýbali. Teprve ve chvíli, kdy už začaly první vozy přijíždět do cíle první etapy a nešlo se tomu dále vyhýbat, dal sbor sportovních komisařů Svobodovi do ruky papír. Opět bez vyvěšení na oficiální vývěsku, bez razítka, bez poppisu komisařů. Nechali ho podepsat jen překladatelkou, která není žádným funkcionářem soutěže, nemá oprávnění jakýkoliv verdikt či zápis podepisovat a její podpis naprosto ni neznamená. Opět chybí podpis hlavní sportovní komisařky a ředitele soutěže. Bez nich má dokument cenu papíru, na němž je vytištěný. Přesto trvalo jeho předání téměř přesně dvanáct hodin. Podle textu byl zápis pořízen 20.6. ve 12:00, ale předán až ve 23:30 s tím, že schválen bude terpve v 1:30 následujícího dne.

Po mnoha hodinách nepřetržitého čekání přede dveřmi dostal Petr Svoboda do ruky tento bezcenný papír. Zajímavý je ale jeho obsah. Potvrzuje, že už ve 12:00 prohlásil hlavní technický komisař Stanislav Mrkvan, že závada je neodstranitelná. To musí vzít sportovní komise za bernou minci. Zápis je tak v přímém rozporu s Mrkvanovým tvrzením, že přeci mohla posádka požádat o odstranění závady.

Petr Svoboda urgoval u hlavní technické komisařky oficiální verdikt, ale ta prohlásila: „Neobtěžujte, my tady máme závod!”

Poté, protože ředitelství sídlilo na třebíčské radnici, kde hlídkuje městská policie, dala strážníkovi pokyn, aby Svobodu vykázal. Ten však po půlnoci viděl, že Svoboda tučeká nuž od 15 hodin a zasáhnout odmítl. Petr Svoboda během oněch deseti hodin sezení na chodbě před místností sportovních komisařů mnohokrát a mnohokrát urgoval jakýkoliv oficiální doklad. Všichni delegovaní činovníci se mu však zdaleka vyhýbali a bránili se jakémukoliv kontaktu. Nakonec se tak skutečně před jednou hodinou v noci, tedy po více než dvanácti hodinách po skončení přejímky, stalo, soutěžící dostal do ruky tento doklad:

Horácká Rally Třebíč byla pro Roto Plzeň něco jako pohádka o chytré horákyni. Vůz prošel a neprošel technickou přejímkou, byl a nebyl převzat, váha je a není v pořádku, závada je a není odstranitelná, komisaři s ním jednali a nejednali, rozhodnutí bylo a nebylo vydáno.

Soutěž se odbyla bez favorizované posádky třídy A6.

Pro Roto Plzeň ale vše zdaleka neskončilo. Vedení týmu podává stížnost na jednání k Federaci automobilového sportu AČR a rozhodně nemá v úmyslu nechat případ vyznít do ztracena. Pokud neuspěje v Praze, postoupí případ neoprávněného vyloučení vozu odpovídajícího homologaci, formálních nedostatků jednání rozhodčích na soutěži a jejich přístup k posádce a zástupcům soutěžícího, mezinárodním orgánům motoristického sportu. Kromě toho bude na Federaci automobilového sportu AČR, která odpovídá za činovníky, jež na podnik vysílá, soudně požadovat úhradu všech prokazatelných zbytečně vynaložených nákladů a dalších škod nastalých nezaviněným nedodržením závazků vůči partnerům.