Když se v Itálii a ve Francii koncem roku 2000 volil rallye jezdec století, málokterého dnešního fanouška napadlo, že by mohl vyhrát někdo jiný nežli kupříkladu T. Mäkinen, C. McRae, či Carlos Sainz. Všem těmto jezdcům vypálil rybník dvojnásobný mistr světa z let 1980 a 82 a mistr Evropy 1974. Tímto jezdcem není nikdo jiný, nežli bavorský dlouhán Walter Röhrl.

Německý jezdec se však motoristickému sportu zpočátku vůbec nevěnoval. Navíc jeho bratr zahynul při automobilové nehodě, a tak o nějakém závodění doma nemohl ani pomýšlet. Otec vedl syna od malička k práci kameníka. V šestnácti letech nastoupil do biskupského ordinariátu v Regensburgu. Netrvalo dlouho a mladý Walter začal pracovat jako služební řidič bavorských biskupů. Ročně najezdil kolem 120 000 kilometrů.

Kromě toho se věnoval několika sportům. Závodně lyžoval (v patnácti letech obsadil druhé místo v v krajském přeboru) a hrál stolní tenis. Později složil lyžařské trenérské zkoušky a stal se instruktorem. V devatenácti letech se začal věnovat veslování, kde poznal svoji budoucí ženu Moniku.

S Oplem Ascona v roce 1982

K motoristickému sportu se však Walter Röhrl dostal úplnou náhodou. V roce 1968 mu nabídl kamarád Herbert Marecek možnost startu na místní Rallye Bavaria. Mladý jezdec usedl bez tréninku za volant vozu Fiat 850 Coupé a ihned si vedl znamenitě. Na sériovém obutí a s vozem o výkonu 47 koní postupně zrychloval a posouval se průběžném pořadí až do první desítky. Zastavila jej až technická závada.

Když se ho ptali, jak je možné, že jel tak rychle, pouze odpověděl. „Snažím se jet naprosto stejně jako jsem dříve jezdíval na lyžích.“ Ještě lépe si vedl o rok později. Tentokrát usedl za volant vozu BMW 2002 TI. Rallye Bavaria dokončil na druhém místě. Po technické kontrole byl však ze závodu vyloučen.

Prvních úspěchů se dočkal v roce 1971 za volantem vozu Ford Capri. Röhrl s Mareckem zvítězili při Rudolf Diesel Rallye a Rallye Wiesbaden, která byla součástí dřívějšího československého mistrovství. To jim v součtu dalších výsledků stačilo na třetí místo v konečném pořadí německého šampionátu.

V nadcházejících třech letech startoval nepravidelně na závodech mistrovství Evropy, které v roce 1974 ovládl s počtem šesti vítězství a připsal si zisk evropského titulu. V letech 1975 a 76 se již objevil na světových tratích. S vozy Opel Ascona a Opel Kadett se však po většinu soutěží trápil. Jedna technická závada stíhala druhou a tak v roce 1977 podepsal smlouvu s Fiatem, do jehož modelu 131 Abarth usedl s Christianem Geistdörferem. Zpočátku Röhrla pronásledovala smůla v podobě technických závad. V sezóně 1978 dokonce prožil nejhorší zážitek své kariéry. Při Rally San Remo přeslechl svého spolujezdce a skončil zapíchnutý ve střeše jednoho z domu u rychlostní zkoušky.

Rok 1983 – s Laciíí 037

V druhé polovině sezóny 79 startoval v rámci německého šampionátu s vozem Lancia Stratos a všechny starty proměnil v suverénní vítězství. To jej nastartovalo a v sezóně 1980 byl v seriálu mistrovství světa k nezadržení. Přestože o jezdce usiloval Opel a Toyota, zůstal věrný značce Fiat, což se mu vyplatilo. Zvítězil v Monte Carlu, Portugalsku, Řecku a Itálii. V součtu to stačilo na zisk titulu světového šampióna. Rok 1981. Röhl usedá za volant vozu Porsche. S vozem typu 911 a 924 absolvuje několik automobilových soutěží. Účastní se však rovněž okruhových závodu s tepovým označením 935 a 944 GTP. Úspěchu dosahuje ihned při prvním závodě, když vítězí při šestihodinovém závodě v Silverstone. V dalším roce se však opět plně věnuje automobilovým soutěžím. S vozem Opel Ascona 400 (270 PS, 0 – 100 km/h: 6,5 sec.) vítězí ve dvou soutěžích a pravidelně boduje i v ostatních závodech. Především výkon na Rallye Monte Carlo byl obdivuhodný. Ještě mnoho dalších let se povídalo o neuvěřitelném výkonu Röhla na rychlostní zkoušce Col de Turini. Při jízdě do kopce ztratil spoustu času, protože diváci naházeli na trať sníh. Tehdy bojoval o vítězství s Mikkolou. „S kopce jsem nechal auto už jen letět. Nechtěl bych tu dobu sedět vedle sebe na místě spolujezdce,“ vzpomíná bavorský jezdec. Jediný výpadek vinou poruchy řízení v rámci Portugalské Rally nemá na celosezónní výsledek vliv a bavorský jezdec získává druhý titul světového šampióna.

V roce 1984 na Monte Carlu

Walter Röhrl však nepatřil k jezdcům, kteří musí za každou cenu závodit. To dokázal již v roce 81, kdy absolvoval několik okruhových závodů. Pro rok 1983 podepsal roční smlouvu s továrním týmem Lancia a absolvoval „pouze“ šest světových závodů. I přesto dokázal třikrát zvítězit, dvakrát skončit na druhém místě a jednou třetí. V konečné klasifikaci obsadil druhé místo za Hannu Mikkolou (Audi Quattro). Pro Röhla to byl skvělý rok. „Tento rok byl pro mě nejkrásnější. Sice jsme k tomu přidali druhé místo, ale to bylo nepodstatné. Daleko milejší pro mě bylo, že jsem mohl jet jaký závod jsem chtěl a nemusel jsem se ničím nervovat. Navíc jsem měl možnost startovat s vozem Lancia 037, což považuji za to nejlepší, co jsem kdy řídil. Lancia 037 byla spíše závodní, než soutěžní auto. Středový motor umožňoval projíždět zatáčky neuvěřitelnou rychlostí.“

Opět 1984 – na Acropolis

Sezona 84 a 85. Röhrl podepsal smlouvu s Audi. V úvodní sezóně však dokončuje pouze dvě soutěže, přestože úvod sezóny mu vychází na výbornou. Vítězí v Monte Carlu a nakročuje k zisku titulu. Ovšem proti je vůz a série tří technických závad bere poslední naděje. Úspěchu dosahuje o rok později, kdy vítězí sice „pouze“ v Itálii, ale třikrát dojíždí na stupních vítězů. Současně však třikrát odstupuje pro technickou závadu (Švédsko, Francie, Řecko) a v konečném pořadí končí na třetím místě.

I přes mnohačetné úspěchy zůstává Röhl normálním člověkem. „Ke svému klidnému životu nepotřebuji žádné soukromé vrtulníky, žádný dům na Floridě, ani žádnou jachtu. Ke štěstí mi stačí můj motocykl, cesta do bavorského lesa a deset marek na svačinu.“

1985 – na San Remu

Rok 86 a 87. Poslední dvě sezóny Röhla v kolotoči světových soutěží. Bavorský jezdec startuje na závěr soutěžácké kariéry s vozy Audi Quattro S1 a Audi 200 Quattro. Posledním závodem sympatického jezdce je Drei-Städte-Rallye, kde se rozlučuje vítězstvím. V žádném případě to však neznamená úplný konec kariéry, dnes devětapadesátiletého jezdce. Walter Röhl navazuje úzkou spolupráci s automobilkou Porsche, kde se podílí na testování a presentaci nových vozů.

Předtím se ještě zúčastnil v letech 1990 a 91 okruhového německého mistrovství DTM. S vozem Audi V8 Quattro zvítězil při závodě na Nürburgringu a dojel na druhém místě v rámci závodu na Norisringu.

Velkým zážitkem byla pro Röhrla bezesporu účast na slavném Pikes Peaku. Výkon sedmiset koní, zrychlení na stovku za tři vteřiny, jízda smykem nad stometrovými propastmi, rekordní čas a suverénní vítězství, takový byl Röhlův závod.

Najraději měl Monte Carlo…

Bavorský veterán však na soutěže nezanevřel ani dnes. Můžeme jej vídat na různých kláních historických vozů, převážně za volantem vozu Porsche.

Walter Röhrl absolvoval 75 závodů MS, z toho 14x vítězně. Díky čtyřem vítězstvím na Monte Carlu se mu přezdívalo Montemeister. Mimochodem, je jediným jezdcem, který stačil vyhrát s vozem Audi Quattro S1…

Klíčové mezníky kariéry:
1971- první vítězství v rallye (Rallye Wiesbaden)
1974- titul evropského šampióna
1975- první vítězství v závodě mistrovství světa (Řecko)
1980- titul světového šampióna
1982- druhý titul světového šampióna
1983- titul vicemistra v mistrovství světa
1985- konečné třetí místo v mistrovství světa
1987- vítězství Pikes Peak
1989- vítězství IMSA-GTO-Championship, USA (500 km Watkins Glen)
1990- vítězství v závodě DTM (Nürburgring)
1997- vítězství v Rallye San Remo Storico (Porsche 911)