Den první
Den druhý
Den třetí
Den čtvrtý
Den pátý

Dnes jsme si trošku přispali. Vstáváme až kolem osmé hodiny, na okraji Atacamské pouště. Dnes máme v plánu jet na místo kousek po startu a díky tomu, že jsme si přispali, tak je nám jasné že motorkáře už nestihneme. Rychle tedy balíme stany a dle mapy vyrážíme na start dnešní etapy. Cestou je nám divné, že nás nepředjíždí žádní závodníci. Mapa nám trošku lhala a zjišťujeme, že start jsme přejeli už v noci. V malé vesničce tedy obracíme a jedeme zpět. Cestou narážíme na místní fanoušky, kteří z hlavní silnice odbočili po nějaké cestě do pouště. Když vidíme, že směřují ke kopcům, za kterýma se vznáší oblaka prachu, tak neváháme a následujeme je. Po asi 10km na šotolinové cestě, jsme řádně nakrmeni prachem od aut před námi, nicméně zdá se že jsme dorazili k trase závodu.

náš press car v plnné pouštní – řidič Víďa, spolujezdec ACE, vzadu back-up Hamar a Vojta

po šotolině za místníma

jsme tu všichni ! fanoušci jsou všudepřítomný

projíždí první závodníci – zvedá se prach – ten je také všudepřítomný

kamery jedou foťáky taky

závodníci předvádějí skopičiny – každý chce být slavný

Micina v plné palbě

Uprostřed údolí, které je přikryto oblaky prachu, vede pista, kudy před půl hodinou projel poslední motorkář. Ano, ani po půl hodině prach ve vzduchu zcela nezmizel. Něco mi říká, že dnes nebudu potřebovat jíst, za to budu potřebovat pořádnou sprchu. Auto jsme tedy zaparkovali poblíž pisty na bezpečném místě a čekáme co se bude dít. Během čekání se přátelíme s místními fanoušky, porovnáváme podobnost našich vlajek, diskutujeme o dojmech ze závodu a nakonec děláme hromadné foto. V tom někdo nadšeně křičí „Auto“! A opravdu, na horizontu je vidět obrovský oblak prachu a před ním malá tečka, která ho vytváří. Během pár okamžiků poznáváme BMW Stephana Peterhansela jak se k nám blíží obrovskou rychlostí, aby nás vzápětí nakrmil jemným prachem. Bereme foťáky, kamery a vyrážíme fotit. Všiml jsem si, že asi 500m od nás je série zatáček a tak spěchám abych pořídil nějaké super záběry. Postupně jsme se kolem této série zatáček nasáčkovali všichni a pěkně si užívali to množství prachu. Začátek startovního pole jede neskutečnou kudlu, do zatáček brzdí na poslední chvíli, průjezdy bokem jsou samozřejmostí a občas se stane, že to někdo přežene a šířka pisty mu nestačí.

To ovšem není důvod ke zpomalení, prostě furt plnej. V zatáčce ve které stojíme jsou po pár autech vyjeté slušné koleje a to začíná dělat autům vzadu menší potíže. To platí ovšem do té doby, než přilítne první Kamaz, kterému jsou nějaké koleje ukradený. Jede neskutečnou kudlu a na výjezdu ze zatáčky jde dokonce mírně bokem!! Za sebou nechal slušnou porci prachu pro naše plíce, což začíná být pro jezdce, kteří jedou po ním, značně nebezpečné. A to nejen pro účastníky samotné, ale i pro nás – přihlížející diváky. Přesvědčil se o tom i ACE. Když Spáčil se svým truckem v prachu minul brzdný bod do zatáčky, tak jel prostě rovně a cestu si jednoduše zkrátil. Přece nebude řešit nějaké kameny mimo cestu a nějakého opálnýho týpka ze severní polokoule. ACE samozřejmě v pohodě uskočil a mohlo se pokračovat dále. Ovšem na naše místní fanoušky to bylo asi moc a pomalu se začali vracet k autu. Na památku nám tu nechali balení plechovek Coly a pytlík domácích sendvičů. To by se na severní polokouli asi nestalo, obzvláště pak u nás. V poklidu (při konzumaci sendvičů s prachem) jsem se tedy dočkali Andrého Tatry, kterému se podařila odstranit včerejší závada, a pomalu vyrazili zpět k autu. Všichni jsme se shodli na tom, že být kousek za startem je velká paráda. Auta jezdí v pravidelných intervalech a člověk tak nemusí čekat 15 – 20 minut na další auto, jak je tomu u konce či uprostřed etapy.

KamAŽ to může dojít

co dnes k snídani ? porce prachu – big respect otvřená kabina nízko nad zemí

TATRA – Andre Azavedo

Navíc nám zbývá i dost času na to, abychom aspoň Andrého viděli někde uprostřed etapy ještě jednou. Kouknul jsem do map, našel vhodné místo a v zápětí jsme vyrazili. Vrátili jsme se zpět na hlavní silnici a zamířili více na sever, tedy do ještě většího tepla než je zde. Uplynulo asi 100km, které jsme strávili na pěkné asfaltce, a podle nepostradatelných ruských map jsme odbočili na cestu vedoucí pouští. Z počátku to byla více čí méně rozbitá asfaltka, která se na posledních 30km změnila v solidně rozbitou šotolinu. Ta vedla nefalšovanou měsíční krajinou, kterou lemovaly rozlehlé pláně. Na těchto pláních pak bylo v dálce vidět množství prachu, který za sebou zanechávají závodníci. I tato skutečnost nás utvrzovala v tom, že jedeme správným směrem a že neskončíme jako nájemná síla v nějakém místním dole na měď, kterých je zde po okolí schovaných spousta. Cestou jsme si malinko začali uvědomovat, že jsme dosti ve vnitrozemí pouště a k nejbližší pomoci to máme desítky kilometrů daleko a tak byly zakázany jakékoliv debaty na téma, co kdyby nám například prasknul klínový řemen ap.

O tom že nebyl GSM signál se ani nemá cenu zmiňovat. Ostatně i vodu jsme měli tak nějak akorát a v případě nouze by byla asi na příděly. Je potřeba si uvědomit, že v těchto teplotách středoevropan vysrkne kolem 3-5 litrů za den a to nevykonává žádnou námahu.A my jsme v autě ctyři .. to je bezmála dvacet litrů a ford eco byl i bez toho nacpaný k prasknutí. K oblakům prachu se pomalu, ale jistě přibližujeme a po 20km přijíždíme k trase závodu. Má to ovšem malý háček – závodníci se napojují na „naši“ cestu, po které jsme měli pokračovat dál na sever. No nevadí. To budeme řešit až to tu pokosíme. Tak kucí ze severní polokoule začali říkat rutině focení a natáčení. Závodní pole už je rádně promíchané a je patrné, že první auta, natož motorkáře, jsme nestihli. Ale s tím jsme tak nějak počítali a důležité je pro nás zachytit zde Andrého. Proto jsme se rozprchli do všech stran a to tak rychle, že jsem si zapomněl přezout pantofle a o první šutr jsem si ukopl palec až to zazvonilo. Proč zazvonilo? Kameny, kterými je tato část pouště hustě posetá, v sobě mají velké množství železných látek a při chůzi po nich vydávají železný zvuk. Je to neuvěřitelné, ale je to jako by jste chodili po kouskách železa a ne po kamenech. Už chápu to množství místních dolů.

jdeme na to – HAMAR v plné pouštní – stín nedohledáš teploty přes 40C

Andre na plný kule

"cink" kameny připomínají slitiny kovu, jsou nezvykle těžké

TATRA Marka Spáčila

ACE čeká na svůj záběr

jedou i další kluci ze severní polokoule

tudy kdysi tekla řeka

Vydezinfikoval jsem si ránu dětskými ubrousky a vyrazil znovu do terénu, tentokrát ve správné obuvi. O pár metrů dále jsem podél cesty narazil na starou železniční trať, kterou zjevně nikdo dlouho nepoužíval. A vzhledem k tomu, že cestou sem jsme minuli pozůstatky železniční zastávky, u které byla ještě nádrž na vodu, tak si troufám tvrdit, že naposledy se zde jezdilo v době parních lokomotiv. Zanedlouho přijel André, který jel napohled opravdu hodně dravě a evidentně předjel velký počet svých soupeřů. Není kam spěchat a tak dál sledujeme a fotíme další závodníky a postupně se posouváme blíže k autu. Když jsme se všichni sešli u auta, tak si to k nám zamířil závodník na čtyřkolce. Marně jsme mu ukazovali správnou cestu – stále mířil k našemu autu. Když k nám dorazil, tak nás ujistil, že ví kudy má jet a slušně nás požádal zda bychom mu nedali napít, ideálně Coca Coly. Byl zjevně hodně unavený a měl toho, jak se říka, plný zuby. Dali jsme mu na cestu ještě malé lahve s vodou a po krátkém odpočinku nasadil helmu a pokračoval dál. To opět dokazuje, že tento závod je pro opravdu tvrdé muže a ženy.

v poušti drží všichni při sobě v nouzi pomůže každý, protože nikdo neví kdy on bude potřebovat pomoci ostatních

Nás ovšem čekalo rozhodnutí kudy dál. Zda pokračovat po cestě a doufat, že nás ze zadu nebude tlačit jeden z Kamazů, nebo se 100km vrátit na hlavní silnici a pokračovat dále na Antofagastu. Naštěstí podle prachu bylo vidět, že po této cestě vede trasa závodu asi 500 metrů a pak z ní závodníci sjíždějí a pokračují volným terénem, což potvrdil i Vojta, který se z tohoto směru vrátil. Bylo tedy rozhodnuto: cesta zpět je nesmysl, pojedeme kousek po trati. Abychom ovšem někde nezapadli, protože po průjezdu mnoha závodníků, byly vyjeté koleje v písku, tak jsem vyrazil s autem jenom já a kluci si udělali procházku. Cesta byla v pohodě bez větších problémů, byť u odbočení stáli najednou místní vojáci a hlídali aby jim nikdo nevjel na trať. Že jim ale někdo přijede po trati asi opravdu nečekali a z počátku na mě divně koukali. Ale než dorazil zbytek posádky, tak jsem se s nimi skamarádil. Čmáráním do písku mi dokonce vysvětlili, kde se nachází nejbližší benzínka.

Zajímavostí co ještě stojí za zmínku, byla obrovská vyschlá kaluž, spíše takové malé jezírko, uprostřed kamenité pouště blízko stanoviště vojáků, která se tam vyloženě nehodila. Když jsem se zeptal kolikrát do roka tady prší, tak bylo odpovezeno, že asi tak jednou ale hrozný slejvák a jen na malém prostoru. Pak jsme se o tom s klukama bavili a došli sjme k záveru, že asi jednou v roce někam do Atacamy spadne hydrometeorit. Když kucí dorazili, tak jsme sedli do auta a pokračovali dál na sever. Ještě jednou jsme přejeli trasu závodu a po 30km jsme se vrátili zpět na hlavní silnici a to rovnou k benzínce. Tady jsme dotankovali a zamířili znovu na sever do 200km vzdálené Antofagasty. Po nekonečných rovinkách se kousek před naším cílem dvakrát zastavujeme. Jednou abychom se vyfotili u tzv. „Hand of Desert“ a o kousek dál u monstrózního důlního náklaďáku, kterým místní dělníci vítali účastníky této úžasné rally.

„Hand of Desert“

"závodní" stroje z místních dolů, všimněte, si pro porovnání velikosti, dakarského závodního kamionu.

nekonečné rovinky

Od těchto místních atrakcích už jenom klesáme k pobřeží Pacifiku, kde se rozkládá třísettisícové město Antofagasta na jehož okraji je situován dnešní bivak. Bohužel je situován na druhém konci města a tak nám nezbývá než ho celé projet. Čím více se blížíme k bivaku, tím je počet fandících lidí větší, ale ani zdaleka nedosahuje počtu lidí v Argentině. 2km před bivakem zůstáváme stát v koloně, která se táhne až k němu. Unavení z celodenního cestování a putování pouští na to ovšem nemáme sil a celou kolonu předjíždíme zprava, částečně po krajnici, částečně po šotolině. K našemu překvapení si tudy razí i cestu místní autobus, který jede ovšem proti nám a krátí si tak stání v koloně v opačném směru. Jak se blížíme k bivaku, tak už si každý jezdí kudy chce a dokonce nás dalším fiktivním pravým pruhem předjíždí závodní kamión. Se západem slunce konečně dorážíme do bivaku a to značně unaveni. Míříme rovnou do sprch, která po dnešním dni přišla opravdu vhod a být tady člověk, který to vynalezl, tak od nás dostane metál. Ve sprše jsme se pokali s Radkem Smolku ze Spáčilovi posádky, který se vyjádřil pochvalně o dnešním výkonu Andre Azaveda, který jel velmi rychle ve snaze dohnat co se dá. Voňavý Vojta a ACE následně točí noční rozhovor s Andrém, zatímco já s Hamarem se zastavujeme na kus řeči u KM Racingu. Tady se nás Petr Lusk pokouší naštvat fotkami co pořídil a je potřeba říci, že se mu to podařilo.

Antofagasta

Ve 23:00 je na čase zvednou kotvy a vyrazit opět na sever, tentokrát do města Iquique, které je nejsevernějším místem letošního závodu. Předtím je nutné znovu natankovat, protože hustota benzínek je tu mizivá. V podstatě mimo velké město žádná není, konkrétně na cestě mezi Antofagastou a Iquiquem (400km) jsme nakonec napočítali jenom 2. Po 150km jízdy podél pacifického pobřeží jsme se rozhodli ubytovat. Jako vždy podél cesty, tentokrát ovšem na velkém bezpečném placu, za to před tunelem do kterého každý kamion troubil. To nám ovšem vůbec nevadilo, protože jen co se naše těla dotkla spacáku, tak jsme upadli do komatu. Pokud se z něho zítra ráno probereme včas, tak by jsme měli zamířit na samý konec etapy, kde na závodníky čeká obří sjezd po písku z kilometrové výšky až na úroveň moře.

Kompletní galerie z DAKARU 2010 den po dni – / FOTO, VIDEO, TEXT / http://www.martinhales.com http://www.frozentime.cz/